1) AUSTRÁLIE – část první
1. Úvod
2. Příjezd
3. Leigh
Julian
4. Pink palace
5. Squateři
6. Melbourne
+ okolí
7. Škola
8. Práce
9. Jak jsem si rozbil tlamu
10. Tasmánie
11. Koncerty +
Jak jsem jel na kole
1. ÚVOD
Austrálie…,
protinožci, těžce z ruky, obrovská země, nejmenší
kontinent, ale údaje o tomto světadílu si může najít každej
sám (což bych doporučoval), nebo si snad někdo možná něco
pamatuje ze školy.
Samozřejmě se
v první řadě každej ptá, proč jsem tam vůbec jel!? Asi to
nevysvětlím, protože je po tom každýmu hovno, ale kdybych nejel,
tak bych asi už konečně umřel. Vedlo mě k tomu naprostý
znechucení mým vlastním dosavadním životem, marná a hlavně
zbytečná práce, která mě jen devastovala, události a věci,
který se furt dokolečka opakovaly a též v neposlední řadě
totální absence smyslu čehokoliv. Potřeboval jsem utéct někam
strašně daleko a konečně zkusit žít a ne jen se plazit
sračkama. Nevím, jestli se to na 100% podařilo, ale utéct sám
před sebou se mi nepovedlo. Ale jisté zlepšení mých trvale
pesimistických nálad nastalo, to teda musím říct, že kurva jo.
Celkově si to jaxi sedlo.
V Austrálii
jsem chtěl zůstat asi tak rok s tím, že bych se rád vydal
na NOVÝ ZÉLAND, protože ta krajina tam je neuvěřitelná. Žel
tento cíl jsem si nesplnil, ale zas na jednu stranu si říkám, že
možná taky dobře. Dozvěděl jsem se od mnoha lidí, co jsem v Au
poktal, že New Zeland jo, ale už to není to co třeba před 6
roky. Z NZ se stává další země, která drtí turisty, za
všecko se platí nehorázný sumy a je tam už teď stejně draho
jako třeba v Au.
Další velice
nepříjemnou věcí na NZ jsou Češi. Jsou všude a zavádějí
typicky české způsoby, jako jsou krádeže, udávání se
navzájem, nespolehlivost, polovičatá práce, atd. Takže jak jsem
byl zvyklej z Au, že Čech znamená pro Australany hodnej,
mírnej dobrej člověk, tak na NZ už to žel nefunguje a Čech tam
znamená úplně něco jinýho, s čím si Kiwies jen tak něco
nazačnou. Ale to jsou pouze informace, který jsem slyšel, tak
třeba to tam zas tak strašný není. Vždycky se tam najdou místa,
kde se dá jít měsíc a nepotkat ani nohu a to je podle mě to
nejdůležitější.
K pobytu
delšímu než jen po dobu trvání turistických víz jsem
potřeboval zaplatit školu a tak jsem tam taky chodil do škole.
(Pak jsem 2x prodloužil víza, vždy na 3 měsice). Ubytování
jsem zajištěno moc ani neměl, ale spoléhal jsem na lidi, se
kterýma jsem byl v kontaktu už před tím a doufal jsem, že
ug komunita mi pomůže, což se fakt i stalo.
Dále bych chtěl
podotknout, že tohle čtení bude místama dost nudný, protože je
toho moc, spoustu jste už toho četli a taky si myslím, že jen
málokdo bude rozumnět všemu, co tady je napsaný. Ne každej zná
skupiny a lidi, co znám já, je tady ji spousta anglických slov,
tak to možná taky někdo nezvádne, ale občas to anglický slovo
vystihuje věci líp, než český a taky to třeba občas nejde
přeložit. Tak se snažte. Ale co bych doporučoval, tak nečíst to
všecko na jeden zátah, hlavně deník, kterej je místama úplně o
ničem, ale číst to po částech a taky k tomu mít mapu. Za
nudné pasáže se omluvám, ale je jasné, že člověk nemohl být
pořád „v akci“ a taky si je třeba uvědomit, že já jsem byl
téměř 9 měsíců sám a tak mi z toho občas „hrabalo…“
Samozřejmě jsem
se nevyhnul ani kvantu sprostých slov. Ti kdo už četli report
z Pobaltí, ale musí uznat, že už jich je tady míň. Ale
občas tam jsou a nejsou mírná, protože dostatečně přesně
vylíčit mé občasné zoufalství či zklamání, bylo bez
sprostých slov věc nemožná. Takže kurva sorry!!
Kdyby byly v něčem
nejasnoti, tak za zeptání nic nedáte,ne? zbyněk.vintr@quick.cz
2. PŘÍLET
O příletu jsem
vám mnohým už psal, takže to vezmu zkrátka.
Na Silvestra jsem
valil autobusem do Vídně, protože jsem měl odlet právě od tam
1.1.2004. Silvestra jsem měl strávit ve společnosti Ritze (v té
době ještě kytara v DRESCHFLEGEL). Na autobusáku ve Vídni
mě skutečně čekal a šli jsme k němu domů, kde jsme
klechtali a čuměli na jeho šílený filmy a poslouchali MOTORHEAD.
Ritz je pohodovej borec, takže žádnej stres. Po té jsme se
přesunuli k jeho kámošům na barák a tam jsme dali pár
piv,víno, atd. Vyčkali na půlnoc a vyrazili do ulic Vídně.
Docela dobrý.
Další naše
zastávka byl jeden těžce punkovej klub, kam se lezlo oknem
z ulice. Dveře byly zatlučený laťama a na nich vzkaz, že se
leze sklepním okýnkem o kus dál. No byl to punk! Za oknem byla
skluzavka a po ní se sjelo až do toho sklepa, kde byla pařba.
Největší frajeři to skákali s rozběhem šipkou. Lidí tam
byly mraky, pivo levný, DJ zalezlej pod strompem na zavěšené
posteli a drtil věci z gramofonu. Převážně klasickej punk.
Bylo to fakt výborný.
Ritz se s tím
vůbec nepáral (kdo by se taky šetřil na Silvestra? No já trochu
jo, protože jsem byl celej jakejsi roztřesenej) a sázel do sebe
všecko, co mu přišlo pod ruku. Navíc potkal nějakou svou lásku
a tak mi bylo jasný, že dřív jak o 6 h ráno u něho doma
nebudeme. No došli jsme asi kolem půl osmé, nebo sedmé. Ritz
upadl do bezvědomí a za hodinu už jsme měli vstávat a jet na
letiště. Ritze se mi podařilo vzbudit asi po půl hodině
neuvěřitelnýho úsilí. Ale musím přiznat, že se zorientoval
velice rychle a řekl mi, že tam ve stanovenou dobu (půl hodiny
před odjezdem) nebudu! Ale vyrazili jsme. Ale Ritz nemohl najít
letiště, tak jsme se museli ptát lidí, jak se tam vůbec
dostaneme. Vlak na airport nám ujel, ale po uklidnění od jedné
ženské, co jsme potkali a co letěla ve stejný čas do Indie, jsme
si počkali na další.
Ve vlaku nás
chytil revizor. Jizdenky si 1.1. kupuje jen málokdo, tak jsem musel
zaplatit pokutu. Ještě že jsem měl trochu eur, jinak bych asi
fakt neodletěl.
Na letišti jsem
byl asi o něco víc jak půl hodinu později, než jsem měl být,
ale dohromady se nic nestalo.
Když jsem přišel
na řadu, tak nastaly problémy. Prý je něco špatně s mýma
vízama a že mám jít k další přepážce a tam si koupit
elektronický víza. Tam mi ta baba řekla, že to nejde a že moje
víza jsou neplatný a že si mám skočit na ambasádu pro nový,
ale že dneska tam samozřejmě nejsou. No jak jsem se cítil, to si
snad dokážete představit! Ale uprosil jsem tu ženskou, aby se
ještě zeptala té své kolegyně, že já ty víza mám určitě
platný. Tak teda jo a po dlouhých pokusech se to podařilo s tím,
že v Sydney budu mít asi problémy s batohem… No kurva.
Ale do letadla
jsem se dostal a za 28 hodin (přestávka v MALAJSII – Kuala
Lumpur, ze které jsem neviděl ani hovno, protože bylo strašně
brzo ráno a mohli jsme zůstat jen na letišti) jsem byl v Sydney.
Tam radosti
pokračovaly!! Vylezu z letadla a nevím vůbec nic. No ale
říkám si, že anglicky trošičku umím, tak se zeptám. Kurva no
nenarazil jsem na imigrační úřednici!!? Doprdele, ta kráva mě
podusila. Vypálila na mě tak 100 otázek, kterejm jsem vůbec
nerozumněl a když jsem rozumněl, tak jsem vůbec nevěděl, jak na
ně mám odpovědět! Byl jsem fakt v prdeli. Ale pak se
slitovala a pustila mě.
Batoh jsem pak
jaxi našel a začal jsem hledat letadlo do Melbourne. Ani nevím
jak, ale po shodě mnoha šťastných údálostí jsem v něm
seděl a letěl.
Tak teda
Melbourne. Na airportu jsem opětovně bloudil, ale pak ke mně
přijde jakási ženská a že jestli nejsem kámoš od Leigha? Jo,
byla to jeho matka a přijela ještě se svou kamarádkou.
A utrpení zvané
autralská angličtina začalo!! Nic, vůbec nic jsem nerozumněl!
Občas jsem jen tak kývnul, nebo když se mi zdálo, že bych už
neměl kývat, tak jsem řekl, že ne. Strašný, strašný a to jsem
ještě vůbec netušil, že nebudu rozumněl celý dlouhý měsice!!
No ale byl jsem
tam, kde jsem chtěl být. Ale v tu chvíli jsem si přál, ať
jsem třeba v Japonsku na hoře Fuji, tam bych určitě rozumněl
víc!!
3. LEIGH JULIAN
Jeden z lidí
z Melbourne, který mi přislíbil pomoc byl Leigh, se kterým
jsem vyměňoval věci (nahrávky) už docela dlouho. Říkal, že mi
pomůže prvních pár dní.
První divná věc
na něm byla, že nepřijel pro mě na letiště. Druhá to, že hned
jak jsem dojel, tak se ptal, co jsem mu z Čech dovezl a jestli
mám pivo. A třetí, že ten panáček o sobě velice rád
prohlašoval, že má rád obojí – ženský i chlapy. No tak to
teda byla síla!!! Plechový trencle jsem nechal doma, ale musel jsem
to risknout, haha.
Jak jeho psaná
angličtina snad ani není angličtinou, tak mluvená je kompletně
jinej jazyk, který postrádá slova, ale jsou to jen jakýsi zvuky.
Nerozumněl jsem ani hovno. Snad jen když jsme se bavili o kraválu,
tak jsem se chytal, protože znalosti jsem měl na docela dobré
úrovni, haha.
Leigh bydlí
s matkou a s jejím přítelem. Má svůj krcálek o
rozměrech tak 4 x 3 m, kde není vůbec nic, jen postel a všude
dokola desky, kazety, céda, ziny a prázdný plechovice od piva.
Sbírka skutečně gigantická! Ale jinak blázen. Takovej skřet,
věčně s vojenským kloboučkem na palici, na nohách tetování
– jahody, sluníčka a další úplný hovadiny, na obou rukách
tak 40 různých náramků a kroužků převážně v barvách
duhy. Moc moc divnej člověk.
Navíc Leigh
strašným způsobem kalil. Před svým kamrlíkem měl lednicu
narvanou škopkama, whiskou, vodkou a vínem. Tohle všechno do sebe
od božího rána pral (strašně rád seděl na tom největším
pařáku a říkal, že tak je to rychlejší) a to tak, že všecko
dohromady. Například vodku s vínem jsem viděl pít poprvé
v životě! Když se napral, tak začal být kurvevsky protivnej
a mě bylo jasný, že se musím co nejrychlejí vypakovat, protože
ten člověk je fakt blázen!
Nicméně ten
blázen mi strašně pomohl, protože se spojil se svým (jak on hrdě
říkal – nejlepším) kámošem Markem Harveym (basa v ex
WARSORE. Pro ty co neznají WARSORE tak jen snad dodám – kde
žijete, že neznáte WARSORE?!!! Ale ne, WARSORE je asi největší
australská grind core – neptejte se mě, co je to grind core, to
už by bylo fakt moc!! – legenda a když říkám legenda, tak to
tak fakt i myslím!!!) a ten Mark mi sehnal bezva kér poblíž města
a to zadarmo.
Leigh bydlel
v části, která se jmenuje MEADOW HEIGHTS, což je podle mě
tak 25 km od centra a dojet k němu domů je skutečně výlet
jak prase. Napřed vlakem na konečnou – cca 50 min. a pak (když
máte štěstí) autobusem asi 30 minut. Takže pro mě to bylo
nemyslitelný, protože jen platit tu jízenku by mě zruinovalo za
týden.
Takže Leigh byl
převelice divnej patron, ale skutečně mi pomohl, za což mu patří
můj velký dík!!!
4. PINK PALACE
Takže po pár
dnech v Austrálii jsem se pakoval do squatu na adrese 56 – 58
Eastment st., Northcore, 3070, Victoria, Australia. Má první
návštěva byla docela dobrá. To jsem se tam byl jen tak zeptat,
jestli bych tam teda chvilku mohl bydlet. Týpek se na mě podíval a
řekl: „Jo, proč ne?“ A dál si četl. Takže hned další den
jsem se tam nasomroval. Ubytovací řád byl asi takovýhle: lehni si
kam chceš, tady se nekrade, tak nemusíš mít strach. No tak jsem
začal spávat přímo na zemi ve „vstupní hale.“
Pink Palace byl
skutečně barák z růžovejch cihel a byla to bývalá
pekárna. Tu James asi před 6 lety koupil od města a začal to
předělávat k bydlení. Pomohli mu všichni jeho známí a asi
za rok už to bylo vcelku slušně obyvatelný. Z historek vím,
že ze začátku to byl skutečnej punk, kdy se do horních pater
lezlo po laně a dolů po kladce jízdou přes celej squat.
Barák to je
obrovskej. Zdi posprejovaný různýma antimeat heslama. Dveře
dvoje, ale jen jedny se používají a je v nich díra na poštu.
Je tam taky zvonek, kterej ale dost často nefungoval, takže bušit
a bušit, on to někdo nevydží a příjde otevřít. Za tohle
bušení (neměl jsem nárok na klíče) mě někteří obyvatelé
skutečně nenáviděli až do morku kostí.
Hned po vstupu se
ocitnete v hale tak 20 x 20 metrů. Nalevo je malý podium a nad
ním jakási anarchistická vlajka a velký srdce. Po pravé straně
je Tristanův krcálek, kde ale je všechno od tv až po nezbytný
gramofon. Tristan a jeho milá byli z těch, co mi otvírali na
moje bušení nejčastěji a tím pádem mě bezmezně „milovali.“
Za Tristanovým krcálkem je garáž, kde byla Philova motorka, pár
kol a bordel všeho druhu. Garáž přechází ve zkušebnu, kde
zkoušelo odhadem tak 8 skupin. Pokračováním zkušebny je cimra,
kde se nachází též solidní bordel a hlavě několikery bicí.
Nad těmito komnatamy přespávaly návštěvy – lidi, kteří tam
byli jen na omezenou dobu. Lezlo se tam po žebříku a nedalo se tam
chodit vzpřímeně, protože tam byl strašně nízkej strop. Nebylo
tam ani světlo, takže furt tma jak v pytlu. No a úplně
v rohu nad zkušebnou jsem po měsíci dostal fleka i já. Takže
po žebříku nahoru, doleva a za zdí tvořenou starýma dveřma a
papírama (občas tu zeď někdo svalil a tak jsem ji opětovně
vztyčoval) jsem strávil mnoho bezesných nocí. Na zemi byla taková
stará matrace a hned vedle něco jako postel, ale dost krátká, tak
jsem radši spával na zemi, tada když jsem neměl spolunocležníky.
Od haly mě dělila jen černá látka, která zaručovala skoro
nulové soukromí. Ale pojďme dál po směru hodinových ručiček.
Naproti vstupním dveřím byla Philova dílna, kde bylo skoro
všecko, ale najít to, co se potřebovalo, zabralo někdy i pár
hodin. Vedle dílny byl Yeapův bejvák. Ten měl dokonce dvě patra!
Yeap si z Malajsie dovlekl i počítač, tak se tam měl docela
dobře, až na to, že ze všech starousedlíků to měl nejblíž
k hale, kde zuřily různý párty téměř denně, takže občas
si trošku ztěžoval na bordel. Taky kutloch jen ze starých
překližek a papírů, tak bylo vše slyšet. Chudák Yeap, když si
tam začal vodit jednu dredatou punkerku, to jsem si mu pak musel
občas ztěžovat, že zas celou noc poslouchal MEAT SHITS, hahaha.
(Pochopí jen zasvěcení).
Z haly dál
podél Yeapova hnízda byla další strašná místnost, kde se daly
najít neuvěřitelný věci. Věci převážně které se k ničemu
nehodily. Taky tam byly pověšený jízdní kola. Většinou
v dezolátním stavu. Napravo byl Jamesův apartment. Též dvě
patra, též tv, též pc a mraky a mraky desek. Všude, úplně
všude. Taky tam trůnil pytel trávy.
Vedle Jamese měli
největší a nejlepší pokoj Dave s Emmou. Toto už vypadalo
jako normální obyvák se vším všudy a nikdy tam nebyl bordel.
No…, ne tak brutání jak jinde. Vedle nich žil Phil, ale o tom
pokoji nic moc nevím, protože jsem tam byl snad jen jednou. Tyhle
příbytky byly čistě soukromýma věcma, takže jsem tam nechodil.
Směrem do kuchyně vedly ještě schody nahoru, kde většinou
spávaly skupiny, co u nás hrály. Tam jsem se byl podívat jen
jednou. Peklo! Tma, nízkej strop a bordel. Skoro jak u mě, akorát,
já jsem tam něměl tak brutální bordel.
Kuchyň…
Kapitola sama pro sebe. První věc, která vás hned praštila do
očí byl nekontrolovatejnej brajgl. Stůl, tak 3 x 2 metry, na
kterým bylo všecko. Ještě teď to vidím…, mraky a mraky
špinavýho nádobí, krabice se zeleninou, starý zkažený zbytky
jídla, bečky na lahváče, kýbl na organický zbytky, 2 ledničky
narvaný striktně vege jídlem, prázdný flašky, plechovice,
nože, sekera, občas spící punker, občas hořící oheň,
plynovej vařič, trouba z dob Jamese Cooka, punkovej dřez a
bordel, bordel, bordel a pavučiny a prach. Za 6 měsíců, co jsem
tam žil, jsem se snažil asi 10x v kuchyni uklidit. Snad není
třeba dodávat, že bezúspěšně. Na tu kuchyň nikdy nezapomenu.
Only for extremists!!!
Kuchyň sousedila
s naším „obyvákem.“ Odělovala ho jen deka visící na
hřebíkách, stará džíska s velkou nášivkou Sepultura –
„schizophrenia“ a občas nějaká překližka. Jednou se při
jedné nekontrolovatelné pařbě stalo, že jeden pankáč se
rozběhl v kuchyni po stole a proskočil tou provizorní zdí až
do obýváku a spadl na lidi, co seděli na pohovce hned u kuchyně.
Ale takových stories se tam odehrávalo skutečně moc a moc a on by
stejně jen málokdo věřil, co se tam občas dělo. Věřil by
třeba někdo tomu, že v kuchyni na stole plál otevřenej oheň
a pankáči tam cosi pekli takovým způsobem, až jim chytli číra?
Nicméně v obyváku bylo pořád plno. Byla tam televize, na
které se občas při dobrém počasí daly naladit až 3 programy,
byl tam kazeťák a byl tam gramofon. Všechny zdi byly pokreslený
anarcho nápisama převážně ve španělštině. Okno se nikdy
neumývalo, jen se na něho občas psaly vzkazy. Z rohu do rohu byl
natáhlej špagát a na něm viselo tak 30 nálepek informující o
October festu v Mnichově. Všecky zdi oblepený plakátama.
Byly tam taky kolem maličkýho stolku 4 křesla. Na stolku bylo 24
hodin denně k nalezení bongo a pytel trávy pro hosty. Když
se člověk opravdu snažil, tak mohl najít bong celý spousty. Ta
cimra jima byla plná. Naproti oknu stála polica, kde bylo tak 200
prázdnejch plechovic od piva (taková sbírka), asi 400 lp (převážně
disco hity 70. a 80. let), zajímavý knížky, různý atlasy světa,
bible, desítky knih o zdravípovzbuzujících učincích trávy,
různý zákony, komixy, omalovánky a další a další věci. Na
zemi pak helmy, meče, řetazy, brusle, hračky, hovadiny, všecko!!
Tady v této cimře jsem se fakt naseděl…
No a to už pomalu
jdeme zas do haly a po pravé straně vidíme hajzly. Skutečně
punkové místnůstky. Dala se tam najít i sprcha, kde dokonce tekla
i teplá voda. Ne vždy, ale občas tekla.
Takže tak nějak
vypadal Pink Palace. Dost často se tu dělávaly koncerty všeho
druhu a moji spolubývající tu s oblibou dělaly i diskotéky,
což bylo vždycky peklo, protože se pařilo až třeba někdy i do
oběda dalšího dne. Jinak normální kalby byly tak ob den… Lidí
se tu denně vystřídalo tak 20 – 30 a to nepočítám Jamsovi
weed customers. Bylo zde furt veselo, furt něco hrálo, furt nějaká
skupina zkoušela, furt tam posedávali lidi, furt o něčem kecali,
hrál se footy, kriket, jezdilo je na skejtech, na kolech. Jo…
5. SQUATEŘI
O squaterech bych
se měl vyjadřovat jen velice opatrně, protože ti lidi, ať byli
jací chtěli, mě tam nechali žít skoro zadarmo, tak si určitě
nezaslouží nějakou kritiku. Další věcí je, že má angličtina
byla v začátcích naprosto tragická a zlepšovala se nej
velice velice pomalu a jak každý ví, tak jakýkoliv vztah je jen
otázkou komunikace a ta prostě mezi námi nebyla taková, jak si
všichni přáli. Z toho vyplynula spousta nedorozumnění a
tyto nedoruzumnění se posléze změnily skoro až v nenávist.
Dále bych měl dodat, že ponorková nemoc je to, co u mě propuká
strašlivě brzo a tak než abych se s nima dohadoval, tak jsem
se jich raději stranil, protože jsem byl stejně jenom na návštěvě.
Proto si asi pak mnozí mysleli, že je nemám rád a tak jsem je
začal už těžce srat a proto mě vyhodili. Ale jak říkám, celej
problém byl jazyk a možná že kdybych se víc snažil, tak by to
vypadalo všecko jinak. Ale kdyby jsou jen kdyby a teď už je pozdě
nad tím spekulovat. A taky moje extrémně samotářský sklony
zůstaly naprosto nepochopeny.
Takže James.
Nejdůležitější osoba na baráku, stejně starej jako já, ale
chudák už měl 8 letý děcko a to jak mi říkal, byl hlavní
důvod, proč začal žít, tak jak žije a že jeho život se po
tomto okamžiku naprosto sesypal a posral. S tímto člověkem
jsme občas kecali i do 3 h do rána a ten jedinej mi aspoň trochu
rozumněl a myslím, že se z nás stali vcelku kámoši. James
účinkoval snad v 10 kapelách, z nichž nejznámější
je asi DRUNKARD, kde vyřvával. Momentálně hraje v PISSCHRIST
na basu a jestli ještě nerozpoustili SLAYA, tak ti tam. Jinak
z jeho mamutí sbírky vhs jsem ho viděl hrát na bicí,
kytaru, valchu, na všechno. Je také autorem noise projektu STENCH
OF WOOD. Dále má monstrózní sbírky lps a eps. V životě
jsem neviděl tolik parádních věcí na vinylech. Všecko na co si
vzpomenete od punku až po grind core. Mraky bootlegů Napalm Death
nebo Carcass. Ale jeho největší hobby bylo hulení trávy.
S bongem u držky usínal i vstával. Vyhulil toho za den
skutečně qanta a občas taky nedělal nic jinýho jen seděl
v obyváku, čuměl na bednu nebo na video a hulil a hulil. A
protože trávu i prodával, tak jí měl pořád dost a taky nebyl
nikdy sám, protože s drtivou většinou jeho zákazníků
poseděl a zapálil. James byl skutečně v pohodě.
Tristan ten hraje
v SCHIFOSI na kytaru a je to něco jako Tragedy. Opět stejnej
věk jako já, původem z Tasmánie. Docela inteligentní se
smyslem pro humor. Ale nebyl to takovej špinavec, jako ostatní.
Nějak se tam ani moc nehodil. Bavili jsme se spolu jen minimálně…
Nejdelší náš hovor se týkal toho, abych se konečně zvedl a
vypadl do prdele. Ale jinak docela v pohodě.
Phil je 50 letej
zjev. Dlouhatánský bílý fousy, holá palice, naprosto šílenej
pohled a strašnej blázen a cholerik. S Jamesem největší
kápo, ale toho člověka jsem neměl moc rád a on mě taky ne.
Často, když si myslel, že ho neslyším, tak mi nadával dost
nevybíravým způsobem, ale sral jsem na něho. Phil se rád
potuloval po Victorii na kurevským biku. Pěkná mašina. Jinak Phil
občas dělal dj na různých diskotékách, kde pouštěl převážně
disco hity 70. a 80. let. Za to jsem ho skutečně neobdivoval. Phil
měl dva haranty, kteří byli neuvěřitelně drzí a ty malý svině
jsem nesnášel. Jinak se vcelku dal, ale nikdo nikdy nevěděl, co
udělá v příští vteřině.
Yeap. Panáček
z malajských MASS SEPARATION, momentálně i PISSCHRIST a ABC
WEAPONS. Vždy kytara nebo řev. Yeap je dobrej kousek. Sice takovej
punk manekýn, kterej bez číra neudělal ani krok, ale jinak borec.
Studoval na jakési univerzitě nějakou počítačovou grafiku a co
jsem měl možnost vidět jeho výtvory, tak skutečně paráda.
Udělal dokonce i videoklip k NASUM. Skutečněj expert. Taky to
byl jeden jediný člověk, kterej měl skutečně rád grind core a
tak jsme si dost přizvukovali. Jinak člověk věčně bez peněz,
protože na rozdíl od ostatních, on neměl australský občanství,
tak ho sponzorovali rodiče. Docela bych se vsadil, že Yeap se brzo
ožení se svou melbourneskou přítelkyni a mám takovej pocit, že
v tom australský občanství bude hrát ne zcela zanedbatelnou
roli. Anglicky uměl perfektně, protože s roční přestávkou
tam s nima žil asi 4 roky. Ale jinak věčně nešťastnej
chlapík, kterýmu všichni ubližovali a kterýho furt něco bolelo.
Yeap je dobrej kolík.
Dave a Emma. Dave
hrál v legendárních (aspoň teda v Melbourne) FAR LEFT
LIMIT na kytaru a na stejný dřevo vrzá teď i v PISSCHRIST.
Jinak s Emmou mají taky skupinu, kde Emma trápí škopky. Emma
mlátí i v THE EXECUTION. Ti dva byli lidi, který bylo docela
těžký spatřit a když se to podařilo, tak jedině spolu. Ti dva
byli spolu tak 20 hodin denně. Oba dva taky jako jediní pracovali.
Emma snad dokonce byla kdysi v Čechách a tak jsme se vcelku
bavili. S Davem jsem se bavil jen málo a to jen když
potřeboval s něčím pomoct. Ale ti dva byli dobří a nic
proti mě neměli.
No a to jsou asi
všichni, co v Pink Palace žili trvale. Všichni vegani a tak
jsem musel být taky. Všecko sociálky, kteří ovšem z podpory
dokázali našetřit na 2 měsíční dovolenou po USA, Kanadě a
Mexiku – Tristan, nebo jihovýchodní Asii – James. Všichni
tvořili jakousi komunitu a všichni se měli vcelku rádi, i když
dokázali toho druhýho taky pěkně pomluvit!
Ale kdo všechno
bydlel v Pink Palace za toho půl roku, co jsem tam byl, to fakt
není v mých silách popsat. Drahnou dobu tam byli dva týpci
z Finska a Němec. Často tam pobývali i lidi ze Sydney, což
byli ti největší pankáči co jsem kdy viděl. Skutečně
kouzelní!! Dále přidružené družky a hlavně se Sarah
(Tristanova) jsem vycházel tak špatně, že se to snad ani nedá
nazvat vycházením. Na Pink Palace spal prostě každej kdo chtěl,
skvělý místo!!!
Lidi z Pink
Palace mi dost pomohli a rád bych jim za to poděkoval. I když jsme
nevycházeli nejlíp, tak jsem rád, že jsem je poznal a doufám, že
budu mít tu příležitost je ještě někdy potkat a oplatit jim
pomoc.
6. MELBOURNE A
OKOLÍ
Melbourne je druhé
největší město v Austrálii a žije tam snad 4.5 milionů
lidí. Takže by se mohlo zdá, že je to velkoměsto. Ale věřte
nebo ne, opak je pravdou. Když mi bylo řečeno, že poslední
autobus do Meadow Heights jede o půl sedmé večer a pak už nic a o
sobotách úplný hovno, tak jsem si připadal jak doma v Krásensku.
Neuvěřitelný!! Ale je třeba si uvědomit, že bez vlastního auta
je život v Austrálii takřka nemožný. Tak nějak se počítá
s tím, že každej to auto má. A bez problémů se dá koupit
vehikl za 100 AUD a vydrží vám rok nebo i dýl. Takže každej má
minimálně jedno auto.
Jinak Melbourne je
skutečně mnoho vesnic pospojovaných k sobě. Centrum tvoří
pár ulic a o jeho směšné velikosti svědčí to, že trmvaj
(zdarma) ho objede tak zhruba za 25 minut. Centrum je též jediný
místo v Melbourne, kde se dají najít i mrakodrapy. Ale jejich
tam jen pár, ale výhoda je, že jsou vidět odevšad a tak když se
ztratíte, tak stačí vylézt na kopec a hned uvidíte světýlko (z
mrakodrapů). V centru žádní místní lidi nebydlí, jsou tam
jen obchody, banky, hotely, bacpackery a prostě všecky ty sračky,
co ve centrech bývají. V domech v centru bydlí akorát
bohatí skudenti z Koree a Japonska. V jednom takovém
apartmenu jsem jednou byl, když moje nevinná spolužačka z Koree
dělala u nich party. Skutečně hrozný, měl jsem strach se nalít,
abych případně nic nerozbil, něco neušpinil, atd. Mám takovej
pocit, že za ty 3 pokoje, co tam měly, tak platily kolem 1000 AUD
na 14 dní, ale je taky možný, že to byla cifra za týden, fakt už
si nevzpomínám. Ale peklo co? Tohle si prostě mohli dovolit jen
bohatí studentíci. Jinak se v centru nacházel i jeden
převelice důležitý bod a to knihovna. V knihovně jsem byl
mockrát (chcát) a z vyprávění vím, že jsou tam miliony a
miliony knížek. Ale před knihovou byl pěknej park, kde se dalo
nalívat vínem, nebo škopkama. Bylo to blízko školy, bylo to
blízko do kšeftu pro tekutiny, jak říkám dobrý místo. Zavedli
jsme s Martinem takovou tradici a každou středu jsme tam
sedávali. A jelikož jsme byli poctiví a skutečně tam byli každou
středu, tak si toho všimli i ostatní studenti a začali nás tam
navštěvovat. Hlavně Korejci by sami od sebe nikdy nekoupili víno
a nesedli si před knihovnu a neriskovali problémy s policajtama
(konzumace alkoholu na veřejnosti je trestná), ale když vidí
někoho známýho, tak se rádi přidají, ale kdyby došlo na
problémy, tak okamžitě přestávají umět anglicky, neznají
nikoho a nic! My jsme z nich měli s Martinem prdel,
protože mentalita hlavně Korejců je diametrálně rozdílná od
prohnilé ničím neomezené mentality evropské. No sranda, hlavně
když se nalili…
Centrum je též
tvořeno monžstvím putyk a barů, kam normální sociálka nemůže
jít, protože točený pivo je tam strašně drahý. Třetinka tak
od 2.8 AUD až po 6 a víc AUD. Ale exsistují tzv. happy hours
(šťastné hodiny), kdy je pivo od určité hodiny se slevou a tak
je dobrý si vypracovat plán, kdy, kde a za kolik. Ale v tomto
byla nejlepší putyka zvaná pouze PUBLIC BAR, kde bylo každý
pondělí pivo za 1 AUD (kýbl obsahující 5 škopků za 4.5 AUD).
Netřeba dodávat, že každý pondělí tam seděli všichni Češi,
kteří nepracovali a taky pár neortodoxních Japonců. Narváno
úplně příšerně a ke konci bylo možné shlédnout klasické
obrazy, které se vždy objevují po nemírné konzumaci odporného
piva zalevno. Ale já jsem tam chodil vždy, kdy jsem měl volno,
protože lepší nějaký pivo, než žádný. Problém spočíval i
v tom, že já jsem jezdil na kole a tak doprava na barák, to
bylo skutečný dobrodružství a hlavně ze začáku jsem se vždycky
divil, že jsem si nerozmlátil hubu. (Ale tahle atrakce na mě
čekala v záloze, jak se pak ukázalo). Ale pak už jsem jezdil
bez problémů, až se lidi divili. Public Bar byl dobrý místo a
vžycky v úterý ve škole se dalo pěkně poznat, kdo byl
včera kalit. Japonci bývali nalití ještě druhou hodinu, když se
jim tada podařilo vstát.
Ale chtěl jsem
psát o Melbourne. To město je skutečně kurevsky roztáhlý!! Jen
z centra k nám na barák, kterej se dá říct, že byl
velice blízko centra, to bylo půl hodiny na kole a nebo půl hodiny
tramvají. Když jsem jel jednou navštívit Marka Harveyho, tak jsem
jel od nás z baráku snad 2 a půl hodiny, než jsem tam dojel.
Bylo to přes 30 km, takže kdybych to zjednodušil, tak průměr
samotnýho Melbourne měl hrubo přes 60 km. Takže je jasný, že
ani to kolo nebyl nejideálnější dopr. prostředek, ale mě
stačil. Jo to svoje kole, jsem koupil na doporuční squaterů od
(něco jako) Armády spásy. Stálo mě 40 AUD, mělo přehazovačku,
dobrý brzdy, dostal jsem k tomu i helmu (v Au povinnost) a půl
metra solidního řetazu na přivázání. To kolo vypadalo strašně,
ale všichni mi ho záviděli a bylo spolehlivý (i když jsem
píchnul snad 20x). Však mě dovezlo i do Port Sea, což bylo 100 km
tam a 100 km zpátky, však to se ještě dočtete.
Veřejná doprava
je v Melbourne docela hustá, i když do těch posledních
prdelí se v noci dostává docela složitě. Dá se jezdit
vlakama, šalinama (tady bych podotkl, že tramvajový linky jsou
občas krutě dlouhý. Co já jsem viděl zastávku s nějvětším
pořadovým číslem od centra, tak to bylo 142!!!) a autobusama.
Autobusem jsem nikdy v Melbourne nejel. Nejlevnější jízdenka
na jedno pásmo stojí 3 AUD, což je zhola nemožné pokaždé
kupovat. No a tak jsem šalinama jezdíval z 98% na černo. (Ty
zbylý procenta jsou tvořeny nepochopitelným strachem, který
hraničil až se schozofrenií…, prostě jsem krutě vyměkl a ten
lístek si koupil. Samozřejmě zbytečně!!). Tohle bylo skutečný
dobrodružství, protože revizoři tam chodí skoro furt. Ale v Au
je výhoda, že ti holomci mají na sobě takový nenápadný
uniformy, tak se dají poznat. Ale je to skutečně o nervy, protože
občas ty svině nastupovaly až úplně poslední, když se vynořily
zpoza rohu. Nebo měly ve zvyku nastupovat všema 4 dveřma a to jste
byli pak úplně v řiti! Pokuta byla ze začátku 100 AUD, ale
pak se to změnilo na 500 AUD a to už vyžadovalo skutečně kurva
pevný nervy a taky trénovaný rychlý nohy. Revizorům jsem utíkal
každý týden tak jednou. Někdy jsem skutečně natvrdo zdrhal,
někdy jsem stačil vyskočit, to když jsem je zahlídl, jak
nastupujou. Ale tohle dobrodružství jsem neabsolvoval sám a když
jsem zdrhal, tak nikdy sám, vždycky mě nějací Ozíci podpořili.
Melbourne je plný
parků a všude se válí lidi, převážně studenti, kteří
vypadají, že studují, ale většinou jen tak čumí do blba,
protože jsou vyhulení…
Přes Melbourne
teče řeka, která se jmenuje YARRA. Kolem ní je spousta míst, kde
se pořádají barbeque (bbq), což je pečení masa na roštu. Tyhle
rošty jsou zadarmo, aspoň teda většinou. Během cest jsem narazil
na spoustu míst, kde se za to platilo, ale v Melbourne to bylo
zadarmo.
Nejslavnější
čtvrtí v Melbourne je St. Kilda. Tam je spousta klubů a
podobných pičovin, já jsem tam párkrát byl, ale jen tak
vočumovat, protože platit za to, abych mohl jít do hospody (což
je v Au celkem populární nesmysl), to teda nikdy!
Z obrovské
rozlohy pramení taky ukrutný množství ulic a uliček. No a
jelikož jsou Australani zdechlí jak vši vymýšlet nový názvy,
tak jich používájí jen pár a pořád je opakují. Tak např.
v Melbourne je tak 30 ulic Victoria. Je to o nervy něco hledat.
Vždycky je třeba vědět, v jaké čtvrti ta hledaná ulice
je, jinak jste bez šance. Většina ulic je do pravýho úhla.
Jinak v Melbourne
dohromady nic není. Fakt je to díra jak sviňa. Na rozdíl do
Sydney, kde se dá sem tam něco vidět, je to ubohost. Ale tohle
kdyby slyšel nějakej Melbourňan, tak mi dá hned bez váhání do
držky, protože mezi těmito dvěma městy panuje jistá řevnivost
a snad i občas nenávist. Lidi ze Sydney o Melbourňanech říkají,
že jsou to vidláci a M. o Sydňanech, že jsou to namyšlení
kokoti. No je to asi jako všude, kde se prostě už jen ze zásady
nemají rádi lidi z hlavních měst. U nás na baráku bylo
slovo Sydney zakázaný. A když se někdo přesto zapomněl a to
slovo řekl, tak se ozvalo okamžitě minimálně 5 hlasů, kteří
začaly na Sydney hrubě nadávat.
Okolí Melbourne
je podobný jako Melbourne, takže kde nic tu nic. Dolů na jih je
Portsea, Frankstone a jelikož jsem tam byl na kole (více info
dále), tak můžu řict, že kolem pobřeží se to fakt dá a
myslím, že je tam vcelku hezký. Na sever do Melbourne je pár hor
a lidi, co tam byli, tak mi říkali, že docela pěkný. Na východě
Victorie jsem vůbec nebyl a ani mi nikdo neříkal, že by tam něco
bylo. No a na západ po silnici směrem na Adelaide je jedna
z velkých autralských atrakcí a to GREAT OCEAN ROAD. Je to
asi jediný místo ve státě Victoria, kam jezdí docela dost lidí.
No já jsem tam byl a moc se mi to líbilo, ale hlavně lidi ze
Sydney, co už něco viděli, např. BLUE MOUNTAINS, tak z toho
byli vyloženě zklamaní. GREAT OCEAN ROAD je cesta kolem pobřeží
a je možný tam zahlídnout skutečně parádní přírodní úkazy,
moře udělalo za těch milion let z pobřeží skutečné
veledílo. Za všecky krásy bych jmenoval LONDON BRIDGE, kde moře
prorazilo ve skále tunel a tak to vypadá jak most. 12 APOŠTOLŮ,
to je taky dost dobrý. 12 samostatných skal. Já nevím, mně se
tam docela líbilo, ale bylo to asi i proto, že jsem jel s dobrejma
lidma (Češka, Polák a 2 Korejky), tak byla docela prdel. Tam jsem
se taky málem utopil, protože jsme museli vlézt do moře, ale byly
tam úplně obrovský vlny. No dělal jsem blbosti a plaval docela
daleko od břehu a pak jsem zjistil, že je tam takovej proud, že se
nemůžu dostat nazpět. Málem jsem vypustil dušu, ale nakonec jsem
to prorazil. Zpáteční proudy byly tak silný, že podrážely
nohy. Ale jinak dobrý. Měli jsme i bodyboard, ale bylo to o držku,
protože ta vlna vás chytla, zmuchlala a vyflusla daleko na písek.
Podřenej jsem byl jak malý děcko. Takže GREAT OCEAN ROAD dobrý,
ale všude jinde v Au se dá vidět mnohem víc.
7. ŠKOLA
Do školy jsem
chodit musel. Protože zaplatit si školu, byl jedinej způsob, jak
v Au zůstat dýl než jen na turistický víza. Bohužel do té
školy se muselo chodit a držet docházku nad 80%, jinak měla škola
za povinnost hlásit tuto nedocházku na imigrační a mohl vás
čekat i deport, když jste na tu školu srali a nechodili tam.
Můj ústav se
jmenoval CAMBRIDGE INTERNATIONAL COLLEGE a byl v centru města.
Malá škola o pár třídách a pár učitelích a o obrovských
kvantech Japonců, Korejců a Poláků.
Vstupní
roztřídění žáků do různých stupňů probíhalo nějakým
testem, pohovorem a psaným projevem. Na test jsem kašlal, na
pohovoru jsem moc nerozumněl, ale můj oblíbený psaný projev jsem
pojal po svým a to mě stálo to, že jsem byl zařazen do toho
nejvyššího stupně. Měl to být dopis kamarádovi, no a těch
jsem napsal už před tím skutečný kvanta a i v angličtině,
tak jsem ze sebe vydal maximum. Psal jsem kamarádovi, jestli už
jeho bráchu propustili z lochu, jestli jeho matka furt chlastá,
že už to bude rok, co se jeho fort oběsil a jestli se s přítelkyní
po loňském potratu stále pokouší o děcko. No napsal jsem tam
všecky hovadiny, co mě napadly a pak jsem za to pykal.
Týden jsem v té
třídě skoro nerozumněl a pořád se ptal, co já tam dělám,
když jsem tak o 2 stupně horší než zbytek. Ale prý to půjde.
No pak to jaxi šlo… No a pak to šlo až tak, že jsem si začal
ze všech dělat srandu a hlavně nevinné Korejky mě za to rády
neměly, ale sranda byla.
Ze začátku jsme
měli dobré učitele a bylo nás ve třídě pár. To jsem se občas
do škole i těšil, protože hlavně učtel Mark z Anglie nás
učil takový fráze, jako „chcát proti větru“ a pořád jsme
kydali o věcech, kterým nevinné Korejky vůbec nerozumněly a když
jim to jejich překladače vyflusly, tak zčervenaly, až jsem se
musel smát. Jeden celej den jsme s Markem probírali jen
sprostý slova. To jsem se nasmál tak, že mi tekly slzy. Přesné
rozdíly mezi SLUT, BITCH, WHORE. Kdo je to WANKER, co to znamená
POO POO, americký slang, autralský, atd. Za největší pecku
považuji frázi – I HAVE A TURTLE HEAD. Ze začátku to nikdo
nechápal, ale já jsem začínal tušit. Když to Mark začal
objasňovat, tak jsem se málem posral smíchem. Začal předvádět
želvu (TURTLE), jak vystrkuje hlavu (HEAD) z pod krunýře.
Hahahahahahaha, jo, je doufám už jasný že frázi I HAVE A TURTLE
HEAD můžete použít, když chcete říct, že se vám chce opravdu
kurevsky srat!!!! Ten den jsme už nebyli schopní ničeho…
Tahle pohoda
trvala asi 3 měsíce, ale pak se vystřídali učitelé a bylo po
srandě. No já jsem furt dělal psí kusy a každej den jsem si
vyhlídl jednu Korejku nebo Japonku a z té jsem si dělal celej
den srandu. Ne žádnou brutální, ale jim pak po 2 hodinách
poslouchání mých hovadin stačilo jen se na mě podívat a nebyli
schopní už dál mluvit, psát, atd. Měl jsem to rád, protože ve
škole byla hrozná nuda.
Kdybych pilně
studoval a hlavně dělal domácí úkoly, tak bych asi dostal
certifikát, se kterým bych pak mohl teoreticky někde machrovat,
ale jelikož jsem úlohy nepsal, z učitelek jsem měl srandu,
tak jsem ten certifikát nedostal. Netřeba dodávat, že všichni
moji asijští spolužáci ten papír dostali. Ale anglicky byste si
s nima moc nepokecali… Nespravedlnost.
Škola mi
v angličtině moc nepomohla. Sice se usadily některý časy,
se kterejma jsem vždycky bojoval, ale jinak nic moc. Ale aspoň tam
byl internet zadarmo, který jsem zneužíval ještě 2 měsíce, což
jsem školu skončil. Taky tam byl ze začátku stolní tenis a to
byly kurva mače, protože Číňani to uměli jak sviňa a tak jsme
měli my – Evropani – občas co dělat, abychom jim nakopali
řitě.
Takže škola v Au
jo, ale ne ta na kterou jsem chodil. Fakt stojí za to vybrat školu
pořádnou, pokud se teda chcete něco naučit.
8. PRÁCE
Práce je všude
na světě stejná. Dělá se proto, aby lidi nechcípli hladem, aby
vydělali prachy na chlast nebo na věci, který je baví, většinou
lidi svou práci nenávidí, ale z pohádek vím, že existují
lidi, kteří do práce chodí dobrovolně a legendy se zmiňují i o
lidech, které práce baví. Ale tahle informace je neověřená a
spadá jen do oblasti čistě teoretických dohadů a já osobně
nejsem zas až tak naivní, abych tomu věřil. Jistá je jen jedna
věc. Existuje jen strašně málo druhů práce, které by měly
aspoň minimální smysl. (Ale to vyplývá z toho, že celej
svět stojí za hovno, hahahaha).
Takže i já,
kterej všechno tohle ví, jsem musel chodit do práce a to již
z výše uvedeného důvodu a to jest, možnost zajití hladem.
I když ve velkých městech se při dobré znalosti dá přežít
věky a to nemusíte ani dostávat podporu od vlády. Ale to je už
opravdovej punk. Ale někdy to určitě opět zkusím, jak žít
úplně bez ničeho… Ale zpět k práci. Mně trvalo 2 – 3
týdny než jsem prácu našel a to jsem obcházel všecky možný
putyky a ptal se. Krutě se mi nedařilo a bylo to hlavně kvůli mé
tragické angličtině. Spolužáci z Čech mi taky nepomohli.
Vůbec jsem si všiml jedné divné věci. Češi, kteří pracovali,
tak vyloženě nechtěli pomoct. Byl to takovej ten postoj, že kurva
já jsem se taky snažil a taky mi nikdo nepomohl, tak proč já bych
pomáhal? I když to třeba nebyla pravda, že hledali a snažili se,
občas narazili na práci po 2 dnech v Au a bylo to. Ale to je
prostě česká vlastnost. (Samozřejmě čest vyjímkám!). Takže
mě nakonec pomohli Poláci. Týpek z Polskýho Těšína,
kterej shání prácu pro polský studenty, se se mnou začal bavit
česky a hned další den mi řekl, ať jedu tam a tam a ať se tam
zeptám. Hned mě vzali a bylo to dokonce docela blízko mýho
squatu. Pohoda.
Otročina
v kuchyni, 4x týdně, asi 5 hodin za den, hodina/10 AUD. Od
nádobí, přes chystání salátů, brambory, cibula, no kunda pro
všechno a poslední blbec. Ze začátku mi to ani nevadilo, dostal
jsem nažrat, kuchaři na mě byli vcelku hodní, šéf v pohodě.
Ale pak jednomu kuchařovi luplo v kebuli a začal mě každej
den buzerovat. Toho hajzla jsem postupem času začal krutě
nenávidět a pomaličku jsem mu začal nadávat. Napřed česky, ale
ke konci už i anglicky a vůbec jsem se s tím nesral. No a
navíc se jeden ze šéfů zbláznil a začal buzerovat úplně
všechny, i kuchaře. Takže ti si pak vylívali zlost na mě. Bylo
to hrozný, ale ještě se to dalo vydržet. Pak jsem skončil školu
a našel si i druhou prácu v hospodě asi o půl kilometru dál.
Takže jeden týden jsem měl práce dvě. To byla pohoda. Prachy
jsem nutně potřeboval, protože se blížil datum, kdy mi měly
vypršet víza a pořád mi chybělo asi 1000 AUD. No ale co se
nestalo. Když se ty svině v mé první práci dozvěděly, že
dělám ještě jinde, tak mě z hodiny na hodinu vyhodili.
Prostě mi řekli, ať vypadnu. Žádný důvody, vysvětlení.
Nasrali mě kurevsky, ale udržel jsem se, protože jsem chtěl
dostat aspoň prachy za minulej týden, což se pak i stalo.
Takže jsem dělal
zas jen v jedné práci, tu samou otročinu, ale mezi o moc
lepšíma lidma. Ty prachy na vízum jsem nakonec jaxi splašil.
Jinak práce v Au
je fakt dost. Sice občas potřebujete štěstí, ale jde to. Ale
keci agentury, že prácu si tam najde úplně každej, jsou těžkej
blud. Když neumíte vůbec nic anglicky, tak vás nevezmou vůbec
nikam, na to bacha. Ale když už rozumíte, můžete dělat pingle
(docela dobrý prachy), umývat hajzle (znal jsem lidi – studenty –
kteří to dělali 2 roky, a nemohli si to vynachválit. Ale upřímně
řečeno, byli to blázni!), uklízet kanceláře a další a další
posraný práce. Většinou se dělá načerno, takže nepotřebujete
pracovní víza.
S prácou je
to v Au dobrý, ale nespoléhejte se na to, že vám pomůžou
Češi. Ne v Melbourne…
9. JAK JSEM SI
ROZBIL TLAMU
Jízda na kole po
Melbourne bylo každodenní dobrodružství. Opačný strany, opačný
odbočování, opačný všechno, šaliny, náklaďáky, auta,
autobusy, no jak všude jinde v městě. Já jsem si od samého
začátku, kdy jsem začal jezdit na kole, koledoval o nějakej
průser. Protože se mi občas nechtělo brzdil na oranžovou (která
vždycky svítila docela dlouho) a tak jsem se občas ocitl
v prostředku obrovské křižovatky a neměl jsem už kam
uhnout, protože se kolony rozjely. Ale všechno zatím vycházelo.
Nevarovalo mě ani to, když si kámoš Martin rozbil hubu, když
odbočoval a vjel do šalinové koleje. Já jsem měl pořád štěstí.
I když pondělní noční návraty z public baru hraničily se
zázraky.
Pak jsem si začal
všímat největšího nebezpečí pro cyklisty a to zaparkovaných
aut a bezvarování se otevírajících dveří. Snad 10x jsem
vždycky jen tak tak zabrzdil, nebo si přinejhorším obrazil ruku,
či prsty, když jsem napálil do otevřených dveří. Tohle všecko
mě mělo varovat a měl jsem si dávat pozor.
No pak jednoho
rána, po dni proseděném před knihovnou, jsem zaspal do škole.
Ale dalo se to ještě stihnout. Skočil jsem na kolo a jel jsem, co
to dalo. Auta zprava a ještě navíc šalina, místo tak akorát na
kolo. Ani jsem nebrzdil a že to zvládnu. Těsně kolem
zaparkovaných aut a v tom panáček otevřel dveře. Ani jsem
se nepokusil brzdit. Napálil jsem do těch dveří v pekelné
rychlosti a letěl jsem jak pták. Přístání stálo za to, i když
s odstupem času musím říct, že jsem měl neuvěřitelný
štěstí. Jak jsem letěl tak se mi batoh svezl na břicho, odletěli
brýle a já jsem spadl na ten batoh a jediný, co to šeredně
odskákalo, tak byl můj překrásný xicht. Jebl jsem o asfalt a
drhl, než jsem se zastavil. Chvilku jsem rozjímal, jestli už jsem
konečně chcípl, nebo bude utrpení i nadále pokračovat a když
jsem zjistil, že i nadále žiju, tak jsem začal zjišťovat, co mi
vlastně všecko je. Trochu podřený ruky, trochu nohy, brýle celý,
jen podřený skla, kolo v pojízdném stavu, ale ten xicht!!!
Čelo, frňák, pod frňákem, oba rty a brada. Krve a krve a krve.
Nic moc jsem neviděl. No panáček, co tak pěkně otevřel dveře,
aniž by se podíval, jestli za ním nikdo nejede, ujel, no a tak
jsem se pomalu vydal zpět na barák. Z dorasovanýho xichtu
furt tekla krev a lidi se ode mě odvraceli, jak od zrůdy. Škoda,
že mě nikdo nevyfotil!!! Na baráku se pár tvrdým hochům ulice
udělalo značně zle, když mě viděli a odkráčeli na hajzl. Já
jsem se trochu umyl a nedalo se nic dělat než jít spat a čekat,
až to přestane téct. Asi po 2 hodinách, jsem se na to šel
podívat. Krev už netekla, ale pěkně zaschla. A jak jsem ležel na
zádech, tak to vytvořilo parádní malby. Zaschlý potoky krve,
začínající ve středu xichtu a tečící na obě dvě strany do
boku. Takový čtyři krvavý čárance přes xicht. Paráda. Horší,
že jsem nemohl vůbec mluvit, protože oba rty byly v dezolátní
stavu.
Asi týden mi
trvalo, než jsem začal mluvit a pořádně jest.
Tady tento úraz
na kole je asi nepopulárnější. Říkal mi o tom Tony (RAMBO)
z USA, že to samý se mu stalo u nich asi před 2 roky. No a
ten samej úraz se stal asi o 14 dní později jednomu mýmu kámošovi
spolužákovi z Polska. Ale ten to odesral víc, žebra, ruka,
klíční kost…
Na kole jsem pak
ještě párkrát vysekal, ale nikdy to nebylo tak tragický, jak to
tehdy! Ale to kolo všecky tyhle pády přežilo. Nejlepší kolo, co
jsem kdy měl!!!
10. TASMÁNIE
Co říct o
Tasmánii? Tuhle část jsem oddaloval a oddaloval, protože jsem
vůbec nevěděl, co o tom napsat, protože to byl natolik silný
zážitek, že se to prostě popsat ani snad nedá. Navíc je to už
půl roku, co jsem tam byl a tak přesně nevím, co jsme tam celejch
těch 9 dní dělali.
Ale hlavní důvod,
proč jsme tam jeli, byl tzv. OVERLAND TRACK, což je walking track
(pěší vycházka) asi na 80 km v naprosté pustině, kde není
ani živáčka, jen a jen dechberoucí příroda. Zkusím to vzít
stručně.
Už přípravy na
tento pochod byly veliké a začali jsme to plánovat snad 2 měsíce
předem. V den D jsem narval batoh a zjistil jsem, že ho nemůžu
utáhnout. Mohl se blížit tak ke 30 kg. Museli jsme táhnout žrádlo
na 7 dní + já navíc stan. Když jsem došel k Martinovi, tak
mi řekl, jestli jsem se neposral, že s tak těžkým batohem
to nemůžu nikdy ujít. Tak jsem vyházel pár vinylů (arabské
chleby), ale to moc nepomohlo. Ale co už se dá dělat?
Na Tasmánii jsme
jeli lodí z Melbourne. Plavba v pohodě asi 10 hodin, ale
už v polovině cesty začalo pršet a to vydrželo celých 6
dní na tracku. V Devonportu jsme naskočili na autobus, kterej
nás dovezl CRADLE VALLEY odkud se vycházka začínala. Od rangera
jsme se dozvěděli, že tu trasu, kterou se chystáme zvládnout,
v žádným případě nestihneme za plánovaných 7 dní,
protože nahoře jsou strašný podmínky a že je to tam vyloženě
o rypák, protože jsou tam qanta sněhu, pořád prší, nebo padá
sníh. No ale pak řekl, že jestli budeme mít štěstí tak to
zvládneme.
Urychleně jsme
vyrazili a hned na prvním kopcu jsme narazili na sníh. Pořád
pršelo. Ale na začátku to jsme byli ještě plni síly a
optimismu. Na pláních ale navíc začal foukat krutej vichr a
nemohli jsme najít správnou cestu, takže napřed já a pak i
Martin jsme zahučeli do potoka a rozloučili se s tím, že
bychom snad mohli některou část oděvu uchránit před vlhkem. Ale
metli jsme dál. S těma zasranejma batohama jsme se bořili
docela dost do sněhu. V první „chatě“ (spíš srub, kde
nebylo téměř nic. Občas někde dřevěný postele, občas i
kamna, ale do některých chat těžce táhlo) jsme něco málo
pojedli a šli dál.
První noc jsme
strávili v jedné chatce, kde byl kotel a skoro se nám do rána
podařilo usušit hadry a boty. Ale v dalších dnech to bylo
horší a horší. Ještě druhý den to vcelku šlo a v těch
strašlivejch podmínkách jsme ušli snad přes 20 km. Non stop
pršelo, nebo padal sníh. Po 2. dni mě začalo bolet koleno. Pak se
to pořád zhoršovalo a ke konci jsem šel se zaťatejma zubama,
protože každej krok byl utrpení.
Třetí až
poslední den to bohužel nemůžu přesně sloužit, jak to šlo za
sebou. Každopádně jídla rapidně ubývalo a navíc docházel i
čaj. Denně kompletně zmáchaní a udření k smrti. Vždycky
jsme se málem zbláznili radostí, když jsme se konečně
s posledních sil dovlekli k chatě.
Myslím, že to
bylo 4. den, kdy jsme se pokusili vylézt na nejvyšší horu
Tasmánie. Martin byl touhle myšlenkou skoro posedlý a i já jsem
se tam chtěl vydrápat za každou cenu. Ale nakonec jsme to museli
vzdát. Už jen výstup pod začátek hory byl pekelnej. Snad 5 km do
hroznýho kopca v dešti. Koleno už bolelo dost pěkně. Pod
vrcholem začala nefalšovaná vánica (ještě než jsme vyrazili,
tak jsme si z toho dělali srandu, že když potkáme blizzard,
tak to bude paráda) a bylo vidět tak na 3 metry. Vrchol vcelku
blízko a občas se zdálo, že tam snad úplně na vršku zas tak
špatně není. No já jsem ten výstup chtěl vzdát hned, ale
Martin prostě trval na tom, že to aspoň musíme zkusit. Tak jsme
zahodili batohy do sněhu a šli bez nich. No po pás ve sněhu,
bojovali jsme s každým metrem a šlo to strašně. Asi po 200
metrech jsem zapadl až po krk do sněhu a nemohl jsem se vyhrabat.
Musel mi pomoct Martin a konečně i on pochopil, že to prostě
nejde a vrátili jsme se. Vichr byl hroznej a viditelnost se ještě
zhoršila, takže jsme vůbec netušili kam to vůbec jdeme. Po pas
ve sněhu, viditelnost 2 metry, cesta nikde, nikde nikdo, kdo by nám
pomohl. Ale rvali jsme se dál. Asi po 500 metrech jsem zahučel
jednou nohou do potoka. Pak jsem zjistil, že je tam někde uzounká
lávka, tak jsem ji hledal rukama, ale vichr mě shodil na na břícho
a tak jsem si zmáchal ještě druhou nohu a obě ruce. Po dalších
100 metrech jsme museli už zastavit, protože vichr byl tak silnej,
že nám podrážel nohy. (Já vím, vy tomu nevěříte, ale to je
vaše věc). Po 4 jsme se doplazili za stromek a z 5 cm si řvali
do ucha, co budeme dělat. Ale nedalo se dělat nic jinýho než to
zkusit dál, protože jsem jsem byl totálně zmáchanej a začínala
mi být strašná zima. Tak teď šel Martin jako první a já jsem
se ho zezadu držel za batoh, aby se mi neztratil. Ten kilometr byl
nejdelší km mýho života. Už mě napadly myšlenky, že tady
můžeme naprosto v pohodě chcípnout, protože nevíme, kam
jdeme a není nic vidět. Ale pak jsem se dovlekli k pár
stromům a začalo to být veselejší. Cestu jsme sice pořád
neměli a hledat značku nám vždycky vzalo tak 15 minut, ale
pomaličku to šlo. Navíc nás došli 3 panáčci, kteří měli
kompas. No tak v pěti to šlo ještě líp a šťastně jsme
došli až k chatě. Já jsem to fakt už potřeboval. No ale
jak jsem usilovně sušil bundu, tak jsem si já idiot nevšiml, že
jsem ji dal moc blízko komína a ta bunda mi shořela… Navíc jsem
nacucky rozerval pláštenku a tak další dny jsem šel v Martinové,
protože ten byl natolik kamarád, že řekl, že ta jeho budna je
voděvzdorná, a že pláštěnku nepotřebuje.
Po tomto dni to
koleno nateklo a pěkně v něm začalo píchat. Vřelo.
Další dny se
nesly v podobném duchu, ale nebylo to tak pekelný.
Vzdálenosti, které se měly dle ukazatelů jít 2 hodiny, jsme
s vypětím všech sil zdolávali za 5 hodin. Byl to boj
s přírodou. Oba zapadlý po krk ve sněhu, absolutně no idea,
kde je cesta a kudy vlastně jít. Zkusili jsme jak psi. Pak jsme
potkali lidi s jakejsima divnejma botama, kteří šli proti
nám. Ty vole sněžnice!! Ti lidi byli na mrtvicu, když jsme jim
řekli, že jdeme v normálních botech. (Já v kanadách).
Předposlední den
jsme viděli Tasmánského čerta. Ale zvíře to plaché hned vzalo
roha. Ten den jsme předvedli heroický výkon a ušli snad 20 km
v podmíkách, který nejdou popsat. No snad bych se mohl
pokusit nastínit. Je dřevěná lávka přes slatiny, ale všude je
sníh a tak není vidět. Takže pořád ve vodě. Spousta potoků,
ale lávky jsou totálně zavalený stromama a keřama, který si po
váhou sněhu lehly na chodník. Tady bych chtěl smeknout před
Martinem, kterej mi razil cestou a otřepával sníh. Bylo to peklo.
V mnoha místech jsme se prostě museli plazit po břichu,
protože obejit to nešlo, překročit to nešlo… No a když se
zaseknete batohem, tak skutečně už propadáte depresi a beznaději.
K poslední
chatě jsme došli už za šera a to už jsme byli u jezera LAKE ST.
CLAIR. Chata přímo na břehu. Byli jsme nasračky. Do té chaty
táhlo jak sviňa, ale věřili jsme, že když rozděláme oheň, že
to půjde. Po 2 hodinovým usilí se nám to NEPOVEDLO. Všecko
totálně morký. Tohle bylo moje největší zklamání, co jsem kdy
zažil. Takže teda aspoň něco k jídlu, ale už jsme skoro
nic neměli. V této šílené chvíli zazněly dvě hlášky,
který snad nikdy nezapomenu. Obě měl na svědomí Martin. Hladnej
jak pes prohlásil. „Mám si dát tu poslední konzervu anebo
horkou curkovou vodu?!“ (Došel nám už i čaj). Musel jsem se
smát jak malý děcko. Pak tu cukrovou vodu skutečně uvařil a dal
mi kastrolek, ať se napiju. Když jsem se tvářil všelijak, tak
zařval: „Vraž to tam!!!“ Hahaha, tímto mě ten pacholek
dostal. Jak bylo všecko beznadějný, tak mi okamžitě zvedl náladu
a pak už to šlo. Za tohle a vůbec za všecko mu patří můj
obrovský dík, protože bez něho bych to asi do konce nedošel!
Takže jsme jen
tak ze cviku rozházeli hadry, který tak akorát do rána zmrzly,
než aby uschly a šli spát. Jímala mě hrůza, protože Martin měl
akorát normální spacák a v té kose, co tam byla, strávit
noc jen tak, to smrdělo minimálně zápalem plic. No aspoň jsme
poprvé použili můj stan, Martin se do něho zabalil a jako že
spíme. Já jsem se klepal, i když ten spacák měl být do -5° C.
Jak to přežil M. to fakt netuším, ale ráno byl na živu. Takže
rychle, ten den už jsme to museli dojít. To oblíkání do těch
totálně mokrejch hader a bot, to bylo peklo. Když jsme vyráželi,
tak jsme zjistili, že jsme spali pravděpodobně v dost kruté
kose, byla nula.
Cesta kolem jezera
byla už vcelku veselá. Já jsem se sice málem zbláznil z toho
zasranýho kolena, ale nakonec jsme to došli a vysvitlo slunko!!!
Paráda!!!
No vůbec jsem se
zatím nezmínil o přírodě, která na Tasmánii je. Ale to fakt
nejde. Na Tasmánii je to jak v pohádce. Na každým kroku
můžete něco vidět. Kdo kdy viděl zasněženej prales? Horský
vodopády, jezera, potoky, obrovský stromy, nádherný hory, lesy,
já fakt nemůžu… Mám pár fotek, tak snad někdy.
OVERLAND TRACK byl
jeden obrovskej zážitek. Byly to ty okamžiky, kdy se člověku
zdá, že skutečně žije a že tohle má smysl. Na tuhle část
svýho života nikdy nezapomenu a jak už jsem řekl, ještě jednou
díky Martinovi, kterej mi rozumněl a bez kterýho bych to fakt asi
nedošel…
Další zbývající
dny na Tasmánii byly už jen tak v pohodičce. Navštívili
jsme PORT ARTHUR, HOBART, viděli jsme jedny z nejvyšších
stromů na světě (90 m) a hlavně jsme se procházeli mezi jejich
korunama. V jednom místě je postavená lávka ve výšce tak
50 m a měří tak 1 km a to prostě nemá chybu. Sral jsem z toho…
Nazpět opět
lodí. A zas to zasraný Melbourne.
TASMANIA
FOREVER!!!!!!!!!!!!
11. JAK JSEM JEL
NA KOLE + KONCERTY
JAK JSEM JEL NA
KOLE
Z nedostatku
aktivity se v mozku líhnou různe nápady. Většina z nich
stojí kompletně za hovno, ale pár z nich je ještě mnohem
horších. Jeden z takovýchto geniálních nápadů se zrodil v
nejmenované hlavě jenoho Čecha, dnes již nikdo neví kterého, a
zněl asi takto: "Pojeďme na kolech na Phillip Island."
Nevinnost sama. Tenhle nápad byl podpořen druhým chorým mozkem a
dvoučlenná jednotka sebevrahů byla připravena vyjet takřka
okamžitě. Ale i choré mozky občas myslí racionálně a zjistily,
ze 130 km jen tam je dost i pro blázny. Leč idea zmrzačit těla,
roztavit kola a poskytnout stravu duši byla stále velice živá a
tak chorý mozek zabojoval a vyplkl další ideu: "Jedeme teda
do Portsea." Portsea je konec jednoho z poloostrovů, které
svírají melbourneský záliv. Druhý blázen byl samosebou pro a už
se skoro jelo, protože 100 km je kurevsky lepších než 130 km. Ale
jak se ukázalo, tak 100 tam a 100 zpět je pořád ještě strašne
moc.
Start v pátek
před Velikonocama, návrat žel už v sobotu, protože pan Magor
musel jít do práce. Můj start vyšel podle plánu, ale to bylo tak
vše, co se podle plánu zdařilo. Pan M. mě měl čekat podél
cesty, nebylo možné se minout. No nějak jsme se minuli!! Já jsem
nevěděl, kde mě má přesně čekat a tak jsem furt jel dál a
dál. Když už mi konečně
došlo, že už
budu "asi" za místem setkaní, tak jsem začal hledat
budku s telefonem. Původně jsem se na to chtěl vysrat a měl jsem
tak i učiniti, ale nakonec jsem prokázal dobrou vůli a pokusil se
spojit s panem M. Jenže jsem neměl číslo. Takže snad Roman má
číslo.Roman ho nemá, ale dá mi číslo na Veroniku, která ho má.
Já nemám papír ani tužku, proto nosím hlínu z venku do budky a
vytvářím na zemi kreslící plochu. Číslo na Veroniku není, ale
číslo na Idu, která má též číslo na pana M., je. Ida je na
příjmu, ale je třeba zavolat znovu. Tedy později, leč když chci
volat pozdeji, tak zjišťuju, že jsem si já čurák nohou smazal
číslo na Idu! Hrůza a panika. Leč mozeček se vyšvihl k výkonu,
který se pravděpodobně už nikdy nebude opakovat a vzpomněl si,
jak to číslo bylo. Mám číslo na pana M. a konečně mu volám -
účastník, je nedostupný. Trvalo mi jen 2 sekundy, než jsem začal
nadávat v angličtině a pak když došla nevelká zásoba
vulgárních slov, přišla na řadu zlatá čeština a moje rodná
řeč mi byla nápomocna až do Frankstonu, protože jsem si řekl,
že pojedu sám, i kdybych měl chcípnout.
Za Frankstonem
jsem začal poprvé vážně pochybovat o tom, jestli to byl dobrej
nápad. Všecko mě bolelo, hlavně prdel a záda, protože jsem
sebou vláčel krosnu se spacákem, žrádlem a hadrama na noc. Za
Frankstonem jsem už musel zastavit, protože se to fakt už nedalo,
sežral jsem 3 lžičky rejže a málem jsem se poblil, protože to
byl skutečnej nefalšovanej hnus. Tak aspoň vodu a natáhnout se.
Když už jsem se hotovil k odjezdu a vyrazit směrem k cíli,
dokodrcal se pan M!!!! Vyrazil na svém kole s prehazovačkou, však
jen s jedním převodem a zrovna s tím nejtěžším!! Ukrutná to
hovadina. Sledovat pana M., jak se trápí v každém kopci, byl
zážitek nevšední. I kámen by se ustrnul, kdyby viděl jeho
nadlidské úsilí. Já jsem si jen myslel něco o těžkém
magorovi, protože jako vrchol všeho pan M. vyrazil přímo z práce.
Je možné obdivovat blázna? Pravděpodobně lze, ale já jsem byl
tak někde mezi.
Kopce zacaly
cvičit i se mnou. Ke všem bolestem světa se přidaly i nohy a
ruce. Nicméně jsme se řítili dál, hlava nehlava, silnice
dálnice, freeway highway. Na freewayi to bylo dost, jakože dost o
hubu, ale pomohli jsme si. Nejblíže jsme byli kolapsu asi 12 km
před Sorrentem. Pan M. se zdál mrtev a já jsem už též pomaličku
začínal vidět jakýsi tunel a jakési světlo na jeho konci...
Kolemjdoucím na parkovišti jsme ani nemuseli nic vysvětlovat, sami
poznali, že jedeme z Melbourne. Pan M. vypadal jak kdyby to valil až
z Perthu.
Přece jen jsme se
ale zase vydrápali do sedel a tortura sedacích partií mohla vesele
pokračovat. Myslím, že nás nad vodou držela jen vidina piva v
Portsea. Už ani nevím jak, nějak jsme tam dojeli, i kdyz poslední
4 km musel pan M. proložit samomluvou složenou
jen z malého
počtu velmi vulgárních slov v češtině. Měl toho takříkajíc
dost. Ale ne dost..., protože Portsea není město, jak jsme
předpokládali, ale jen prostě začátek národního parku, tudíž
se tam nedalo splašit pivo! Zklamání obrovské. Po 8 hodinách
jízdy a není pivo! Po hodinovém přemítáním nad smyselm života,
jsme vyrazili zpět do Sorrenta. Pěšky, protože jen pohled na kola
nás strašlivě bolel. Procházka bez batohu, které jsme též s
velkou chutí mrštili do křů, nám prospěla.
Nakonec i to pivo
bylo a večer byl dost dobrej. Konečně jsem zas po letech viděl
hvězdy. Super! Ale kde je ten známej JIŽNÍ KŘÍŽ jsem stejně
nezjistil. Pochod zpět už byla radost. Nálada povznesená, nebe
nám bylo nakloněno a svět byl najednou smysluplnej a obdivuhodnej.
Nocleh v parku se
pro mě však stal noční můrou. Už večer mi začalo být
kurevsky zle. Celou noc jsem se jen převalovat a přemítal, jestli
jít srat nebo blít. K ránu navíc strašná zima. Ráno bylo
tragické. Vůbec jsem nespal, všecko mě bolelo tak jak večer +
jako bonus mně bylo zle jak psovi a též mě začala bolet hlava.
Takže si ulevíme spodem. Velice hezké a velice kvantitativní, ale
ten patřičnej efekt to žel nemělo. Takže pořád tak na poblití.
Tak jenom vodu a valíme na samotnej konec poloostrova.
Tohle byl vrchol
zážitků na Portsea. Skutečně bylo co vidět, počasí nám
přálo. Bylo to tam fakt úžasný. Strážce parku ale byl všivák
a tak jsme museli zaplatit 15 AUD, protože jsme byli na kolech tam,
kam se nesmí. Že on tam byl autem divný nebylo. Netřeba
dumat nad
nesmyslem... Ale okamžik, kdy budeme muset opět vyjet na silnici,
se rychle blížil. Kolem 11 h se to už nedalo odkládat a s nadejí
malou jsme vyrazili zpět.
Po prvních 2
kilometrech mě všecko bolelo tak jak včera a s každým
dalším to bylo horší a horší. Po 15 km jsme se proprvé zřítli
na zem. Skutečně jsem nevěřil, že je v lidských silách dojet
až do Melbourne.Zima se mnou lomcovalal, ale jel jsem dál. Při
pohledu na ceduli Melbourne 77 km jsem si přísahal, ze z Frankstonu
pojedu vlakem. Po dalších 10 km jsem si uvědomil, že už nemám
žádný prachy a že to budu muset dojet až do konce. Přestávky
byly stále častější a pauzy delší a delší. Ale jeli jsme
jinou cestou kolem pobřeží, tak se aspoň bylo na co dívat. Že
jsme potkali objížďku, už s náma ani nehnulo.
Kopce už jsme
tlačili. Už jsem nevěděl, jak si mám sednout. Každej rovnej
úsek jsem využíval k tomu, abych pustil řidítka a narovnal se,
protože v zádech mě nesnesitelně bolelo. Kroutil jsem se na tom
vehiklu jak had. Pan M. zaťal zuby a valil dál bez keců, ale do
zpěvu mu nebylo.
Na jedné z mnoha
zastávek pan M. koupil pivo, ale mně bylo tak zle, že jsem ani
skoro nepil. Je se mnou ámen.
Někde pár
kilometrů po znovonasednutí jsem se zbláznil. Z pěknýho sjezdu
jsem si začal zpívat a tleskat rukama. Ještě že mě nezastavil
ten policaj, co tam stál za bukem. Poslal by mě pravděpodobně
rovnou do blázince. Ale síla vůle zvítězila a dovalili jsme se
do Frankstonu. Za Frankstonem jsme se opět poskládali na zem. 2
naprosto bezvládná těla ležela na zemi a na lavičce snad hodinu
bez hnutí. Ale opět jsme našli něco, co nás přinutilo jet dál.
Pan M. byl snad v agónii, protože nasadil takový tempo, že jsem
měl, co dělat, abych mu stačil.
Ještě jedna
zastávka před Melbourne.
Poslední
kilometry byly snad nejhorší. Sedět už jsem nemohl, tak jsem se
kroutil jak žížala. Sedal jsem si jen, když jsem potřeboval
narovnat záda a pustit řidítka. Ale dojeli jsme...
Po vzdání pocty
panu M. jsem se konečně vydal po znamých cestách směrem k Pink
Palace. 20x za cestu jsem si říkal, že teď si tady lehnu a umřu.
Překonal jsem sám sebe a
nevzdal jsem to.
Na baráku sprcha, 3 spacáky na sebe a konečně klid a mír...
Příště jeďte
s námi, je to zábava!!!!!(?)
KONCERTY
THE
DAY EVERYTHING BECAME NOTHING, VAGINAL CARNAGE, SCHIFOSI, UNHOLY
GRAVE,
20.2.2004, The Arthouse, Melbourne
Konečně
pátek a UNHOLY GRAVE jsou tu! Večírek začala skupina s dlouhým
názvem - THE DAY EVERYTHING BECAME NOTHING, ale moc jsem z toho
neviděl, protože jsem potkal oslavovanou, do nebe vychvalovanou a
stokrát vzpomenutou všemi punkery a sociálkami zde - Darinu. No
zvěsti
nelhaly.
Konečne někdo z Moravy, ba dokonce z Brna. TDEBN byli dost nudní.
Dave Hill (Fuck... I am Dead/No Escape rec) tam trápil basu, no a
tak to bylo opět to, co má rád. Tentokrát se mi zdálo, že
dechovka byla proložená death metalem. Ale říkám, viděl jsem
jen kousek, tak to
třeba
byla šlupka jak hovado.
No
po nich nastoupili VAGINAL CARNAGE a tentokrát si pánové dali
záležet, aby vypadali. Bicák v bílé masce a basák, jak kdyby
přišel z koncertu Marduk. Některý hřebíky byly kurevsky dlouhý
a vypadaly nebezpečně. Myslím, že to bylo jejich standardní
vystoupení. Zas jsem z toho moc neviděl. Pak se na podium vydrápala
banda špinavců od nás ze squatu - SCHIFOSI. Holka na kytaru, druhá
řvala, velice hezky, velice hezká. Hudba neco jako melo-crust core
a dost lidí z nich bylo hotových a to i přesto, že Tristan měl
problémy s kytarou. Rozjel se i menší kotel. SCHIFOSI měli
prozatím největší úspěch. Mně se kupodivu dost líbili. Asi
stárnu nebo co, protože v poslední době poslouchám čím dál
tím víc crustu a dechovku s death metalem jsem úplně zatratil.
Hm, co se da delat...?
Hurá,
hurá, UNHOLY GRAVE jdou na to! Hostujici kytarista, který jinak
hraje v... (ted se podržte) GATE. Jo kurva. Jak je v poslední době
hezkým zvykem u slovutných kapel, tak to napálili bez mezer mezi
válama, takže nebyl čas se ani nadechnout. Co říct? Já to
prostě miluju! Parádni crust/grind ve velice pěkné rychlosti.
Rozpoutal se i kotel jak hovado a tak jsem i já obdržel pár
kopaček do xichtu. Mosh as fuck, ale pár lidí mosh vůbec
nepochopilo, takže občas to bylo dost o rypák. Holt šulíni,
kteří si kotel pletou s ringem. UNHOLY GRAVE nezklamali a byla to
skutečně pecka aneb jak říkáme my ruštináři z Mongolska -
kikes. Po akci doprava k nám na barák a kecačka. Žádná velká
after party, ale teď už vím, že se všichni šetřili na další
den.
ps.
Mr. Julian kompletně na sračky...
GARBAGE
GUTS, ABC WEAPONS, UNHOLY GRAVE, SLAYA, 21.2.2004, PINK
PALACE,
NORTHCOTE, MELBOURNE
Den
začal něco málo po poledni, kdy první troska spatřila světlo
světa. Já jsem se vykutálel asi kolem půl druhé - sladký život
squaterů... Přípravy na akci byly mohutné a stálo nás to hodně
úsilí a hlavně nervů, než se všecko nechystalo, ale pak to
stálo za to. Reflektory v barvách, kula jak na diskotéce, aparát
z druhé světové, hesla vlajky, bar. Začátek byl stnoven na 6
p.m., ale v tu dobu jsme nebyli ještě hotovi se všemi přípravami
a tak se začalo až kolem půl osmé. Všecko fungovalo jak mělo,
lidi taky nějací přišli, škopek za 2 AUD, tak se pěkne kalilo.
Žel já jsem si čurák nevybral chrasti, tak
jsem
trpěl jak pes!
Zahájili
Rohanovci GARBAGE GUTS. Kupodivu se mi to líbilo, tak to asi bylo
lepší než minule. Gore grind s pitch shifterem. Rohan z Captain
Clean Off kytara, Benny z Vaginal Carnage na bicí. Fakt se to dalo.
Ale tohoto večera nejnudnější kapela.
Po
nich to vzali do pracek opět spolubojovnici za D.I.Y. scénu v
Melbourne - ABC WEAPONS. Takže Max na bicí (jinak úžasní AGENTS
OF ABHORRENCE), můj dobrý kámoš a organizátor celého turné
UNHOLY GRAVE Yeap (jinak MASS SEPARATION) na kytaru a příležitostnej
jek, Tim na druhou kytaru (jinak bicí ve SCHIFOSI), největší
špinavec ze Schifosi zpíval a pak ještě basák původem z
Malaysie. No byl to asi v největší míře crust, ale ne ten Skit
Systemovskej, ale dost vychytanej se spoustou vyhrávek a snad i
nezvyklých melodií.. Nasazení ukrutné, Max to hrnul na crust
značně
rychle
a dvojice Asiatů byla jak urvaná z retazu! Paradni gig a náhul jak
sviňa!!! Skutečně vynikající. UNHOLY GRAVE měli půdu pro
vraždu pěkně připravenou a fakt že zabili! O proti včerejšímu
koncertu přidali na intenzite a pálili jeden hit za druhým. Kotel
skutečně strašlivej, ale tentokrát bez zmrdů, kteří vám chcou
schválně vyrazit všecky zuby, vypíchnout oko a zlámat údy.
Hlavní personou v kotli byl Yeap, kterej lítal jak pták, dále
velice solidní peklo předváděl Rohan z CAPTAIN CLEAN OFF/GARBAGE
GUTS. Vůbec ten člověk je zajímavej. Kdyz hraje, tak jako by ho
to ani nezajímalo,
jen
je vysmátej a plká s lidma, ale v kotlu je to šílenej blázen. Jo
a taky mi koupil sám od sebe škopek, takže kurva borec. Jinak
kurevský peklo dělali všichni squateři včetně absolutní nuly.
Udivilo mě značné množství slečen v kotlu, ale byly výborný.
Takaho skákal a pařil jak o život. UNHOLY GRAVE byli totálně
boží a přidali asi 6 songů včetně coverů (DISCHARGE, AG,...)
Parádni gig, byl jsem šťastnej jak blecha a nebyl jsem sám.
Na
úplný konec vystoupili squateři, kteří si dnes ještě
nezahráli. Takze Feb (jinak Vaginal Carnage) na bicí, James (kdysi
DRUNKARD) na basu, kytara basák z Vaginal Carnage, druhá kytara a
zpěv. Tohle jsou SLAYA. První song zavalili svůj, ale pak už jen
nesmrtelné covery od..., no můžete hádat. Po počátečních
problémech s 2. kytarou to pak nabralo skutečně pořádný tempo.
Takže Hell Awaits, Angel of Death, Raining Blood, atd. No prostě
paráda! Opět totálně vražednej kotel, kde největší bugr
dělali borci z UNHOLY GRAVE! Hlavně kytarista předváděl
neuvěřitelný taneční kreace. To byste museli vidět! No úspěch
obrovskej. Excelentni tečka za dnešním večírkem.
Ale
to nechci říct, že byl konec pařby. Právě kurva naopak!!! Byla
teprve půlnoc, tak vzhůru do toho. Má ubohá tělesná schránka
to už nemohla vydržet a tak jsem valil vybrat prachy do bankomatu a
pak to začalo! Asi milion skopků a pařba snad ze všema, co tam
byli. Za všechny bych vzpomenul Rohana, kterej mi silně připomíná
Vlakina. Ne tak výškou, ale spíš povahou a žaludkem hodným
žumpy bezedné. Kalil jak dobytek. Dále zpěvák z Vaginal Carnage,
kterej dělal strašný peklo při Slaya, kdy skákal s batohem do
prázdna. Vždycky spadl úplně strašným způsobem na rypák, ale
hned na to valil znova. Taky chlastal jak zvíře. Dále pánové z
UNHOLY GRAVE. Hlavně s basákem jsme klechtali snad 2 hodiny. Žel
ke konci byl úplně na sračku a zpomněl i ty poslední 3 slova, co
uměl anglicky. Dále bych vzpomenul Yeapa, který mi říkal, že už
nepije, ale realita byla diametrálně odlišná!! Co ten dělal za
pičoviny, to byste nevěřili. Dále strašnej bordel delaly snad
všechny zúčastněné slečny. to jsem ještě neviděl. Nu a taky
tu byl Benny z Vaginal Carnage, se kterým jsem asi pařil nejvíc.
No pak ještě James..., tak ten magor kolem 3. ranní začal pouštět
hity let 70. a další disco hity. Taneční parket byl plný lidí a
hlavně James předváděl skutečně něco neuvěřitelnýho.
Posrali byste se smíchem! Asi kolem 8. ranní zábava skočila a já
jsem se
odpotácel
do „postele.“
Kurva
tohle byla jedna z nejlepších pařeb, co jsem kdy zažil... A že
jich nebylo malo... JOOOOOOOO!!!
ps.
V neděli byl poslední koncert UNHOLY GRAVE v Melbourne, ale žel
jsem nemohl jít. Ten koncert byl zadarmo... Když jsem se ptal
Takaha, jestli se jim tento výlet zaplatil, tak říkal, že je to
nemožný, ale že na prachy serou...
TERROR
FIRMA, MY DISCO, THE EXECUTION, SCHIFOSI, FAR LEFT LIMIT, RAMBO
-
27.28.2.2004 The Art house/Pink Palace
Takže
pár slov k těmto akcím. Píšu to uz týdenním odstupem, takže
už se některý podrobnosti vytratily, ale lepší něco, než nic,
ne?
V
pátek na Arthouse to nebylo kdoví jaký. TERROR FIRMA byl takový
punk/hc s ženskýma na basu a mikrofonem. Na bicí opět Max z
„Agentů.“ No nebylo to vůbec špatný, zpěv mělo i řvanej,
dobrý. Druzí MY DISCO byl takovej indie chaos. Na kytaru Ben z
„Agentů.“. Jak tuto hudbu moc nemusím, tak to bylo vcelku
dobrý. Hlavně již zmiňovaný Ben trápil
kytaru
velice příkladně.
FAR
LEFT LIMIT jsem předtím vůbec neznal a byl jsem ze všech
přítomných 100% jedinej, protože pro spoustu lidí, je tahle
skupina legendou. Byl to jejich předposlední koncert v jejich 8
leté činnosti. Musím to přirovnat k Mrtvé Budoucnosti. Rychlý
hard core s naprosto
úžasným
nasazením zpěváka. Ten člověk proste skákal celou dobu! Takže
hudba celkem normální, ale to nasazení všech členů z toho
udělalo jedinečnou show. Lidi se mohli zbláznit
radostí!
Vynikající gig! RAMBO na to šli jako poslední a podle mě to
nemělo tu patřičnou šťávu. Spousta lidí přišla jen na FAR
LEFT LIMIT, takže kotel poloprázdnej, ale i tak to nebylo špatný.
Řekl bych RAMBO standard. Lidi měli samosebou různý šílený
hadry a dost se skákalo...
Sobota
začala u nás horečnatými přípravami na večerní RAMBO gig.
Když se pak shromáždila veškerá artilerie, museli být všichni
spokojeni. Základ spočíval v boji policie proti NED KELLYům. (Ned
Kelly známý australský masový vrah, ktery nosíval na hlavě
masku - něco jako plechovej kýbl). Takže tanky a bojová vozidla
na obou stranách vyrobena z nákupních vozíků. Policie s
označením „Pigs.“ Byl jsem vybrán jako dobrovolník do řad
policie. Bylo mi jasný, že být policajt, byť jen jako, na hc gigu
je poloviční sebevražda, ale všichni squateři byli policie, tak
jsem nemohl nechat kámoše ve štychu.
Večer
to jako první odklepla „nase“ Emma za bicími THE EXECUTION.
Další holka na kytaru a zpěvák v hábitu smrťáka + s
parádní kosou. Nic moc, takový hc, ne moc rychlý, ale na začátek
to stačilo. Pak SCHIFOSI. Moc moc dobrý, zpěvačka úžasná,
škoda jen, že nepřidali.
Takže
RAMBO jdou jako třetí. Máme v rozkaze, že po druhém songu musíme
vyrazit do akce. Nu dobrá. Takže nás policajtů bylo asi 8. Všecko
ochránci zákona jak z policejních novin. Metrový dredy, zelený
číra, vlasy po prdel, propíchaný xichty, dorvaní, fousy různych
podivných délek, bosí i v pantoflích, dost dobrý i bez výstroje.
Takže navlíct helmu s hledím, neprůstřelnou vestu s hrdym
označením „pig“, štít a obušek. Sranda byla jak sviňa..
Odvahu jsme si dodávali mlácením do štítu a pokřikem - move!
move! Rychle památeční foto, dopít škopky, víno, dotáhnout
brka, sklopit hledí a hurá na to. To zrovna Tony z RAMBO hlásil
song proti policii.
A
kurva... Policie se na tu verbež vrhla velice odhodlaně vedená
smrťákem s kosou, ale i to odhodlání zmizelo po necelých 5
sekundách. Dále musím mluvit jen za sebe... Hned jak jsem
vběhl
do davu, dostal jsem přímý zásah vodním dělem do xichtu, ale
směr jsem zachoval a probil jsem se na stanovené pozice před
podiem, ale to už jsem byl pouze s Jamesem. Stihli jsme jen zařvat
- MOVE! A dav nás totálně rozšrotoval. Ještě jsem koutkem oka
zahlídl Jasona, jak je chudák atakován asi 5 „Nedy“, ale na
pomoc k němu jsem už nevyrazil - štít zmizel, obušek zlomenej,
neprůstřelná vesta zničená, já jsem zvednut do výše a posléze
odmrštěn bokem, padám na zem přímo na našeho velitele Phila,
kterého drží „Nedové“ za fousy a strhávají mu helmu i
vestu. Podařilo se mi ho zvednout a odtáhnout bokem, protože
ke
skoku se chystá asi 6 lidi na ráz. Zjišťuju, že mi Kellyové
ukradli i boty. Ha, visí u stropu... Takže tohle se událo asi za
15 sekund boje. Posléze jsem to viděl na videu a musím vám ještě
říct, jak dopadl náš tank řízený punkerkou ze Sydney. Po
prvních 2 sekundách jsou odervány všechny ocelové pláty +
odstraněna obsluha stroje. Řidička je vytažena ven a odnesena až
ven na chodník! Takže takhle dopadla naše odvážná skupina
„Pigs.“
Ale
šílenství zdaleka nekončí. Kotel jak sviňa, lidi v jednom kole,
peklo. Rambousci též paří a skáčou jako o život. RAMBO gig byl
fakt totálně šílenej.
Poslední
vystoupení FAR LEFT LIMIT. Lidi by moli byt unaveni a trochu se
mírnit po RAMBO, ale tohle neni ČR, tohle je šílenství jménem
Pink Palace/FAR LEFT LIMIT. Co se rozpoutalo při tomhle gigu se jen
těžko popisuje. Kotel jak blázen, skoky ze 3 metrové výšky,
podium plný lidí, skupina celá ve vzduchu, bubeník (hádejte kdo?
Jo zas Max) skáče ze stoličky, pak skáče i do lidí. Poslední 2
songy vždycky zahájili všichni členové, ale konec už byl jen na
bicákovi, protože zbytek byl zavalen lidmi. Totální mosh!
Kurva,
to byla akce!!!!
ps.
After party skutečně krutá, ale do konce jsem to nevydržel. Hudba
byla
až moc crazy...
-273.15
INJURY
TO EYE, VAGINAL CARNAGE, FUCK...I`M DEAD, INTENSE HAMMER RAGE,
SLAYA
- 30.4.2004, The Arthouse, Melbourne
Tento
pátek byl dost zajímavej. Předně jsem byl poslední den ve škole,
tak jsem už od rána měl dobrou náladu. Sice jsem se opět málem
zabil na kole, ale to jsou běžné stavy na melbournských
silnicích. Po škole jsem se šel nalívat do putyky a utratil jsem
mračna peněz. V náladě povznesené jsem k večeru vyrazil na
koncert PISSCHRIST. Tahle akce byla zajímavá, protože nikdo
nevěděl, kde to bude. Sraz byl v Elizabeth Garden. Sešlo se
strašně moc lidí a vyrazilo se hledat místo na hraní. Nakonec
lidi zablokovali Lygon street, což je jedna z největších ulic v
Melbourne. Začal se na chodníku stavět aparát a když bylo vše
připraveno k punkovému gigu, tak dojeli panáčci od policie a gig
zatrhli. Byla to veliká škoda, protože koncert na ulici jsem ještě
neviděl. Sakra, tak snad příšte.
No
nakoupil jsem 2 flasky vína a pelášil jsem do Arthouse, hodit
vočko na až do nebe vychvalované tasmánské čerty INTENSE HAMMER
RAGE. 10 AUD za vstup se mi zdálo dost, ale nadělal jsem hovno.
Stihl jsem konec vystoupení INJURY TO EYE, což byl takovej normální
death metal s normálním zpěvem. Snad jsem z toho trochu cítil
Švédsko. Nebylo to
nejhorší.
Po
nich na to šli staří známí VAGINAL CARNAGE, Feb v bílé
masce a zpěvák s šílenou čepicou, kde hlavní roli hraly 2
hajzláky a hajzl štětka. Výborna pičovina. Žel dnes se jim to
nějak nepovedlo. Úplně na piču zvuk, nejlepší byl jako již
tradičně zpěv. Snad trošku
podobnej
Davidovi z Ahumada, ale australskej hošík bude muset vypít ještě
hodne piva, aby se Mr. Pavlíčkovi vyrovnal.
Třetí
hráli FUCK...I`M DEAD, má premiéra. Dave Hill na kytaru a bicák z
THE KILL zpěv.
Basáka
taky znám, je to barman z Arthouseu. Za bicíma nikdo. Po pravdě
jsem od nich nečekal vůbec nic, protože automaty nesnáším. Ale
holomci se na to vrhli s příkladným nasazením a vymáčkli
takovej zvuk, že jsem čuměl. Bylo to skutečně parádní. Čistej
grind core to není, death metal je z toho místama cítit, ale řekl
bych, ze FUCK... I`M DEAD si vytvořili svůj vlastní styl a to
nemůže říct jen tak ledaskdo. Dave hobloval kytaru skoro tak
rychle
jak David (nějak těch Davidů přibývá, co? haha) z
nepřekonatelných NEEDFUL THINGS. Zpěvák Jay má tak 195 cm, 130
kg a holou makovicu. Řval to opravdu silně a líbilo se mi, ze
používal většinou vyšši polohy hlasu a moc negrowlingoval (no
to je zas slovo!!). FUCK... I`M DEAD skutečně drtili.
Pak
na to šli opěvované hvězdy INTENSE HAMMER RAGE. Neuvěřitelně
bohatá bicí souprava a bicák fakt excelentní. Basa, kytara.
Všichni 3 zpívali, tak aspoň tak, protože jinak se mi to nějak
zvlášť nelíbilo. Opět se oháněli grind corem, ale já už
nikomu nevěřím. Takže to byl samozřejmě death metal. Po grind
coru ani stopy, ale s tím se nedá nic dělat. Ale fanoušky
technického death metalu by to pravděpodobně nadchlo. 1000 pičovin
v každým songu, zvraty jak blázen, trojzpěv, občas hrál jen
bicák, občas jen bicák a basák, do toho různě rozházené
vokály, takže ve výsledku šílenej guláš, ale hodně zajímavej.
Chlapíci to měli v ruce a byli kurevsky sehraní. Takže lidem se
to líbilo, ale já jsem jen opět hořekaval nad tím, jak každej
bere posvátné slovo grind core nadarmo do huby. Poslední to
navalili SLAYA. Těšil jsem se jak malý děcko, protože jejich
poslední koncert u nás na baráku byl geniální. Ale dnes to bylo
hodně slabý. Opět tragickej zvuk, lidi taky divní, vůbec
nepařili, takže ve výsledku mě to zklamalo. Ale při závěrečné
"Raining Blood" jsem se skutečně dost nasmál, protože
kytarista zkurvil ten notoricky známej začátek, bicák Feb to
psychicky
nezvládl,
zahodil paličky, přiběhl ke kytaristovi, chytil ho pod krk, seřval
ho jak malý děcko a odešel. A to byl neslavnej konec této akce.
Ale
noc ještě zdaleka nekončila. Kolem 2 a.m. jsem se dokodrcal na
barák, kde zuřila discotéka. Byl to benefit na podporu skupin,
který usilují o zastevení kácení pralesa TARKINE na Tasmánii.
Lidí jak sraček, vedro, pára, no peklo. Chvilku jsem očumoval a
pak jsem vytáhl další flašku vína pro lepší výslovnost a šel
jsem komunikovat. Ani nevím jak, ale najednou bylo sedm hodin ráno
a byl čas jít spat. Dopil jsem, rozloučil se s lidma, vykopl jsem
DJ, kterej pouštěl ty svoje neuvěřitelný sračky zrovna vedle
mýho kutlochu, a šťastně jsem usnul.
Kolem
3 odpoledne jsem musel vstát a jít uklízet společně s ostaníma.
Tuny a tuny bordelu, ale to není zajímavý...
Dnes
hrají Intense Hammer Rage zas společně s UNDINISM, ale nejdu.
Nemám chrastí a pořád mě ještě bolí makovica ze včerejška.
Neil (zpěvák z UNDINISM) mi včera říkal, že mají připravenejch
24 songů a měli by se vlézt do 20 minut. Trochu mě to sere, že
to neuvidím, ale snad příště.
-273.15
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára