BLIZKY VYCHOD A KOLEM Part.2

                                                              ARMENIA, GRUZIA 

Muslimský svět je za námi. Bylo to náročné, bez velké šance si s někým promluvit, děcka fakt zvěř, ale zase na druhé straně obrovská vstřícnost dospělých. Jsem rád, že jsem něco takového mohl zažít! Přihlouplý slogan, že co Muslim to terorista je totální blábol, protože ti lidi si žijí své životy a drtivá většina vítá cizince s otevřenou náručí a jsou rádi, že někdo zavítal do jejich země. Tohle to se na západě neděje, tohle je pravděpodobně možné zažít jen v Arábii. Velký zážitek, velká zkušenost.

Ale teď už skoro domov. Země bývalého Sovětského svazu, to už známe, neměli bychom být ničím zvláštním překvapeni. Jdeme na to! Urááááááááá!

Gruzie – Arménie – zpětr Gruzie, loď na Krym a pak se uvidí, jestli domů, co bude... Něco určitě!

No tak jo, hop skok a jsem na turecko – gruzínském přechodu. Pohodička a už se vezu. Ve VALE mě zastavuje chlápek, co sloužil jako voják v Brně a tak se kecá. V prvním větším městě ACHALCICHE složitě měním peníze, kupuju nějaký jídlo a vyrážím směr BORDŽOMI. Stále po proudu velké řeky. Kdyby nefoukal takovej vichr, mohla to být úplně úžasná jízda. Ale i tak je to dobrý. Nikdo neotravuje, nikdo nehází kamením, všichni mluví rusky nebo anglicky, no toto už není taková exotika. Ženský vlasatý, pivo na každým rohu a klasicky po rusku cesty v havarijním stavu. Asi v půlce štreky si dávám šlofíka, jsem zbitej jak pes. Vůbec se mi nechce a kdybych měl vodu, tak to zapíchnu rovnou a kašlu na všecko. S takovou musím dojet až do BORDŽOMI a složitě hledám park, kde bych to chtěl zakempovat. Na turistických informací mám 20 minutovou přednášku o tom, co všechno můžu v B. dělat a pak jdu na správu parku se zaregistrovat. Chvilku debatuju s ženskou, co to má na starosti a dozvídám se, že treky v národním parku začínají pokaždé někde jinde a že kempovat se dá až vevnitř parku za 5 lari na noc. Takže jestli chcu, tak se musím vrátit 3 km odkud jsem přijel a pak 3 km po lesní cestě. Tak jo, brodím řeku, přenáším kolo a když už jsem na té louce, tak začíná lít. Stavím stan a jdu se do potoka umýt. Vařím ve stanu…, no nevím, asi bych to dělat neměl. 2 hodiny lije a lije a skoro za tmy přicházejí rangeři zkontrolovat, jestli jsem platil. No uvidíme, co zítra. Mám zaplacenou ještě jednu noc.

Pohodička, noc jak víno, myslím, že už ani nepršelo. Ráno klasický vedro na chípnutí. Flákám se, peru v igelitce a pak jdu na výšlap. Potkávám to ofiko kempoviště, je tak půl kilometru po cestě, takže kempuju malinko jinde. No včera rangeři neměli námitek, tak asi cajk. Klikatá stezka nahoru, ale je absolutní klid, nikdo nikde, les a vedro. Po hodince dorážím na vyhlídku, čumím, jím a dorážím zbytek semínek. Úplnej klid, prostě nádhera! Nemá cenu se trmácet dál, stejně to jde dolů a tak se vracím, sedám na kolo a jedu do města. Cestou potkávám 2 Litevce, co jdou na štreku a říkají mi, že chtěli jít na Kazbegi, ale prej je to tam nějaký divoký a navíc, že nemají pořádný boty, tak že jdou sem. Jdu na net a pak do parku, kde je tak půl milionu lidí, takže přesně to, po čem netoužím, ale nikdo nehází kamením, jen budím všeobecné veselí a smích. No jsme zvyklí. Skupinka mladistvých se se mnou dává do řeči, nechybí hromadné foto. Nakupuju pivo a další nezbytnosti a ujíždím do hor zkontrolovat, jestli mám ještě kde bydlet. Zkouším jakýsi skládanky, co jsem koupil a vypadá to, že je to podomácku dělaný, je to dobrý, ale příšerně sladký, musí to být kalorická bomba. Pro jistotu jím dva kousky. Pivo je divný a silný jak silnica. Těstoviny jsou divný, hned se rozvařují, ale hlad se neptá, jaký to je, hlad bere vše. No zítra se asi pohnu, směr rodiště Stalina – GORI. Jinak Gruzie mi připadá jako bych už tady jednou byl. Všecko je jaxi známý. Lidi vypadají tak polorusky, takový zvláštní oblečení nosí…, prostě je to Rusko a přece to Rusko není. Něco mezi ČSSR a Ruskem, pohoda.

A ten bordel, co padá z nebe, je co za sračku? Hm, je jasný, že bude pršet. Ale zatím to balím a dopíjím pivo (nálada je hned po ránu skvělá) bez deště. Ale kousek za B. už to začíná a tak posedávám porůznu na zastávkách a dělám jakoby nic. Pak jakože jedu dál, ale to je jen takovej nanicovatej pokus, opět musím okupovat zastávku. Ale mám štěstí, stačí počkat jen 6 (!!!!) hodin a už neprší. Na 5 minut vykouklo slunko no a tak zase teda jedu, aby se neřeklo, že celej den vysedávám po zastávkách jak nějakej teenager. Letí to! Potkávám 3 cyklisty z Ukrajiny a to jsou jiní dravci. 25. den na cestě a hrubo přes 2.500 km. Jedou z Oděsy kolem Černého moře dokola. Vzali to přes Rusko, Vladikavkaz a Kazbegi, vrací se do Batumi a přes celé Turecko do Bulharska, Rumunsko a zpět do Oděsy. Mají úplně obyčejný kola, ale prý denně tak 160 km udělají. Šílenci. V tom lijáku jeli nonstop, oblečení jen v trenkách. Mladí kluci, ale šílení. Kecáme tak hodinu, a to už se konečně zase zatahuje a je jen otázkou času, kdy už zase sprchne, protože už je to fakt potřeba. Děje se tak asi za dalších 10 km, kdy rozbíjím stan v lesíku nad benzinkou. Jdu pro pivo parádní zkratkou vysokou trávou, takže už jsem opět do nitě morkej. Na benzince potkávám stopaře z Walesu, kterej dostopoval od jeho baráku až sem. Pěknej výkon. Ve stanu piju pivo, jím jakýsi hnusný buchty a ani nevařím. Jsem zdechlej. Prší a co si pamatuju, tak pršet má i zítra, to zas bude nálada pod psa. Pohrávám si s myšlenkou atakovat Ázerbajdžán. V Tbilisi si zkusit požádat o víza, to by mohlo vyjít, ne? Uvidíme, co se stane.

Leda hovno, vole! Sotva naložím, začíná poprchávat. Jedu, jedu, chvilkama víc, chvilkama míň prší. Někde nalevo ode mě jsou hory (viděl jsem je tak na 5 sekund, když včera vylezlo to památné slunko), ale vidím jen mraky a jinak pěkný kulový. Začíná dálnice. Nějak se mi nezdá, že bych mohl jet na kole po dálnici, ale potkal jsem tak 10 policejních aut a nic nenamítaly, tak asi spadám pod velký motorky. GORI, rodiště Stalina, jsem objel. Jsem jako měl jet do města a vyfotit si sochu Stalina? Ti jebe? A proč? Vždyť ten šílenec pozabíjel miliony lidí. Ale jak se říká – když zabiješ nešťastnou náhodou jednoho, tak seš vrah, když zabiješ miliony, seš bůh. Nesnáším bohy! (Teda až na sebe… a to taky jak kdy.) Valí to skutečně pěkně rychle, ale opět začíná lít a tak mi nezbývá než okupovat jednu garáž. 2 hodiny… Už mě to fakt nebaví! Vzdávám zkratku přes dědinky, i na dálnici stojí voda. Dojíždím na křižovatku Tbilisi – Kazbegi a jedu na Kazbegi. Původně jsem chtěl jet na Tbilisi a zkusit tam vyptat ty ázerbajdžánský víza, ale je pátek odpoledne, otvírají až v pondělí, tak přece nebudu 3 noci vysedávat v Tbilisi! Hlavním městě! 1.7 milionu obyvatel! No to fakt ne. Do KAZBEGI na 99% nepojedu, to by muselo být ultra super počasí. Plán je takový – u přehrady to vzít přes řeku a napálit to pod horama na východ. Jen mě tam trošku straší ta cesta. Taková ta úplně poslední cesta, co se ještě na mapy značí. Aby to nebyla polňačka a v tom dešti pořádnej blátivej hard core. No snad to nějak půjde. Už o půl paté rozbíjím stan, mám skoro 100 km. Vařím brambory s párkem. Paráda! Jo a jestli zítra bude zase pršet…, tak vole už…, to budu asi zase mokrej. A jak počítám tak počítám do BATUMI je to tak 20 dní. No uvidíme, nějak se mi to protahuje.

Hm, to zas bude. Neprší, ale že by bylo aspoň polojasno, to se říct v žádném případě nedá. Nakupuju blbosti i věci potřebné a jakejchsi vojáků se ptám, co je zač ta cesta z ŽINVALI do TUANETI, no prej dobrá. Tak jo, napojuju se na tu dobrou cestu a ta cesta je tak dobrá, že po jakože rovných úsecích jedu až 6 km/h a pak už jen do kopca a to jsem někde lehce přes 4 km/h. Víc pomalu už jet nejde, fakt ne! Kopec je to krutej. Místama razí voda, místama zastavuju, protože mi prokluzuje zadní kolo, ale aspoň neprší a to je hlavní! Řidiči v projíždějících autech jen kroutí hlavama. „No co co co, je to cesta? Je! Tak jedu, ne?“  Ta cesta je fakt hodně hrubá a o asfaltu si mohla jen zdát. Ti vojáci si snad dělali prdel, prej dobrá cesta! Jak asi vypadá ta špatná…? Ty vole! Do TIANETI je to podle mapy 17 km, podle ukazatele 22 km a je to furt více méně vzhůru. Teda spíš více než méně. Před TIANETI to jde lehce dolů, projíždím přes malinký vesničky a cesta je stále brutální offroad. Z T. pokračuju na ACHMETA, což je prý dalších 22 km. Začíná pochopitelně pršet a tak pojídám chleba a pod stromem špekuluju nad svým božstvím. Nic jsem nevymyslel a mám 100 chutí konvertovat na nějakou jinou víru. Malinko přestává pršet a tak skáču na železo, vlastně hliník, a jedu. Je to lesem, průměrná rychlost 7 km/h, ale odkudsi vylézá slunko a mě se zmocňuje euforie. Je to bomba, úplně sám jedu snad 2 hodiny. Les, kopce a cesta, která vyžaduje maximální pozornost. Je to blaho, i když mě už pěkně brní ruce. Pak začíná sjezd do ACHMETA a to jsou už jen šutry, dost hrozný. Ale můj hliník je přeci MTB kolo, tak to musí něco vydržet, ne? Dole u řeky mám zcela nečekaně prázdný kolo a tak s chutí do toho a půl je hotovo. By mě zajímalo, po kolikátý už jsem píchnul. Myslím, že musím útočit na světovej rekord! ACHMETA je vcelku velká dědina pod horama a já se sunu směrem na ALANI. To už jedu údolím a po asfaltu. Za dědinou jdu kempovat ke zřícenině, ale přes vodu je lávka, kolo mi tam pochopitelně padá a navíc se začíná blýskat. Stavím stan a během vaření už konečně lije! Však už chtělo! To jako bude každej den pršet?! Kdy budu sušit věci? Stan, spacák? Do piči s deštěm! Do LAGODESHI je to tak 100 km. Zítra tam nedojedu. Nebýt toho zasranýho deště, tak by vládla velká pohoda. Pořád si říkám, jak musí být v horách nade mnou. Jestli tam taky tak lije, nebo padá sníh… Zase už jsem ty fešáky (hory) na 20 sekund viděl – bílo! Apropó 7 hodin a 11 minut v sedle. Tak to tu ještě nebylo. Průměrná rychlost 11.7 km/h, rekordně pomalé.

Budí mě krávy, jedna mi prošla přes kolo, srdce se mi zastavilo. Naštěstí všecko přežilo. Neprší a tak vzhůru do obchůdku pokoupit nějaký ty novoty, co u nás nejsou, tentokráte vyhrávají jakýsi perníčky. A už to jede, moc se nechce, ale jedeme! Míjím hrad GREMI a pak vidím v kopci i kostel NEKRESI. Říkám si, že budu turista a pojedu se tam mrknout, i když křesťan jsem asi takovej jako muslim. Navíc vylezlo slunko. Poslední 2 kilometry musím jít pěšky, 20 % stoupání v tom příšerným vedru bylo i pěšky docela náročných. Kostel je jakejsi malej, tak to z povinnosti fotím a mažu zas dolů. Překvapivě dost lidí se rve nahoru pěšky i přes to, že tam jede autobus. Pak se zas flákám, jím a potkávám na takovým posedu u cesty 4 lidi, jak pijí pivo a víno a ti na mě hulákají, ať za nima vylezu. No tak na posedu jsem snad ještě pivo nepil, jdu na to! Dostávám hlt piva, hlt vína a trošku salámu. Týpci už jsou pěkně chycení a přípitek stíhá přípitek a ještě mi dávají půlku štangle salámu, prý abych nezahládl! Družba! Klopotím se dál a kurva nechce se, věru nechce. Po 80 km to klopím k řece, máchám věci a pak i sebe čumím do kola, cože to tam tak divně rachotí. Mám obavu, že se asi vysere přední náboj. Ty nárazy jdou všechny do ložisek, asi už to bude chycený. Sakra, aspoň do BATUMI by to mohlo vydržet. Musí, kurva, musí! Suším konečně věci, 2x mi do toho začíná pršet, vařím a zkouším ázerbajdžánskej čaj, co jsem koupil. Je super! Taky jsem koupil půl kila soli, takže solím jak šílenej. No bylo to dobrý, ale moc slaný . Asi začnu kupovat brambory, dnes se osvědčily. A jelikož už opět lije, jdu se natáhnout do obyváku a pustit si televizu.

Dneska to šlo, každej den jako tento, tak bych se vůbec nezlobil. Zítra LAGODESHI a národní park. Co já vím, jestli tam zůstat den nebo jet nazpět? Uvidíme, informace žádný a počasí je hodně divný.

To mě bolí prdel, ojojoj, jsem si ju úplně rozsekal. Tak do toho LAGODESHI to v klidu dojíždím. Je to lehce do kopečka. Nemůžu najít ten park office, ale nalézám internet, taky dobře! Hned jak lezu ven začíná poprchávat a hory, pod kterýma jsem, nejsou vůbec vidět. Tak kurva já se sem vláčím takovejch kilometrů užít trochu toho ozónu bez bacilů a ono hovno! Sakra, tak to abych jel zase nazpátek, zvláště když moudrý google hovoří o podobném svinění i zítra. Vykecávám s místníma a prej jestli věřím v boha a tak velkohubě lžu a kdyby mě nějakej bůh slyšel, tak mě musí ihned ztrestat bleskem přímo do té mé nevymáchané bezbožné tlamy. Dále mě týpek zaskočil otázkou, že prý jak je nahlíženo u nás doma na Stalina. No a tak mu říkám, že moc dobře ne. Týpek ho zaníceně obhajuje, ale jeho názor mu neberu. Nakupuju kvantum věcí a kolo se mi zdá jakýsi přeložený, navíc ještě velkou flašku Fanty. Brambory a cibulu. Rajčata a papriku. Sýr a chleba. A zrní. Vracím se na křižovatku a jedu na jih. Ta štreka LAGODESHI – CNORI mi dává strašně zabrat. Je to furt po rovině nebo lehce z kopca, ale silnica je tak rozmlácená, že kolo i má prdel dostávají co proto! Nejhorší jsou příčný praskliny v asfaltu, nebo co z něho zbylo. Je to peklo. Navíc je strašný vlhko a tak se potím až na prdeli. Místama poprchává a když chcu zastavit na párek, okamžitě mě terorizují stovky komárů. Musím jet dál. V CNORI už to jde konečně do kopce a začíná to být zajímavý, protože mezi domkama se to klikatí a klikatí, je to fakt super jízda. Ale co by to bylo za den v Gruzii, kdyby nepršelo? Opětovně sedím jak trubka na zastávce a jím zrní. Obveseluje mě jeden pěkně navalenej boreček, ale je neškodnej. A tak zas teda vzhůru do toho mokra a blata. Zdolávám jeden hodně dlouhej kopec, na vršku jsem do nitě zmáchanej a hledám vodu. Ptám se místního cyklisty a ten mě vede k maskovanýmu kohoutku v jedné vesnici. Zapřádáme řeč, borec je z Dagestánu a vypráví mi šílený historky tam od nich. Prej strašný utrpení, mafie, děcka s kvérama, bomby. Prý jednou jel maršrutkou, jen si z ní odskočil pro cíga a ta maršrutka hned za ním vybuchla, 14 mrtvejch. Borec se mi stěžuje, jak musel utéct ze země, že to bylo k nevydržení. Strašně draho, nikdo ho nechtěl nikde zaměstnat mimo Dagestán, protože měli strach, že je mafián. O hubu každej den, mafie, co kontroluje úplně všecko. On jako inženýr začal v Gruzii od nuly, na poli. Borec si neměl asi s kým pokecat, protože vykládá víc jak hodinu. No smutnej příběh. Vyrážím, ale jen jako, protože začíná lít. Toto už je fakt nuda!!!!! Zastávka, ještě že jsou jich kolem cest spousty. Přichází mě bavit borec s kolem ověšeným různým bordelem a mluví anglicky! Postupně přechází na ruštinu a prej sbírá prázdný flašky kolem cest, prý za to dostává peníze. Borec mluví tak 8 jazyky, mou (rádoby) ruštinu pořád opravuje a říká, kde dělám chyby. Takže další hodina pryč. Milosrdně přestává pršet, ihned zatáčím na první vhodný flek a stanuju. S návštěvami ještě pro dnes není konec! Přichází další Gruzínec, prý „pagóda chujova“ a tak mu říkám, že mě to kurevsky sere a on hořekuje, že na vinohradu hovno udělá, protože furt sere.

Den plný zajímavých lidí a mé rozmlácené prdele. Zítra má pro změnu pršet. Tomu se už snad nedá ani věřit!

Celou noc mírně prší, ale až od 7h začíná pořádně lít. Ale fakt fest. Do 11h to valí nonstop. Nachází mě 2 pasáčci krav – 71 a 47 let, již po ránu pěkně lízlí. Nemůžu se jich zbavit. Dědek pěje ódy na Stalina a na Sovětský svaz a mladší při vzpomínkách na staré časy dojímá sám sebe. Ve 12h jedu. Z kopca a po rovině, jsem celej komplet od bahna. Na silnici stojí obrovský kaluže a z hor se hrnou další a další bahenní potoky. Od pasu dolů jsem od blata. Valí se další mraky a já odbočuju na DAVIT GAREDŽA, což mají být snad nějaký echt chrámy. No a tak teda hodím vočko… Já neznaboh a kostely, co mě ještě nepotká? Od odbočky to má být 50 km, ale u jednoho stánku s pivem mi ženská povídá, že je to určitě míň. Dávám 2 píva a jelikož neprší, pokračuju dál. Je to úplná samota, konec světa a pořád do mírnýho kopce. Zelené pláně bez stromů, občas krávy a úplně minimální provoz. Velká pohoda. Dojíždím nad jakousi dědinu, což může být UDABLO a tak to stáčím na louku do kravských hoven. Pokouším se umýt kolo, batohy i sebe, ale jelikož potok nikde, tak zkouším jen sebe. Nic moc. V soutěži o nejšpinavějšího vagabunda v Gruzii jsem jasně první! Mě zítra z těch kostelů vyperou eins zwei. Zítra prý nemá pršet, to jsem zvědavej!

Kurva, to zas bylo. Ta dědina dole bylo fakt UDABLO a odtam mi týpek říká, že ještě 15 km. Sakra, to je dost. Opět polňačka a mouchy, co koušou, takže hnus. No dojíždím tam současně s autobusem harantů. Bloumám tam, dělám snad 3 fotky a místo je to fakt kouzelný – klášter vybudovanej ve skále. Všude klid a mír. Ale já na ty kostely fakt nějak nejsu. To já spíš na ten kros, co mě čekal pak. Odbočka uprostřed ničeho mi říká, že jakási dědina s nevyslovitelným názvem je 5 km. Jedu fakt po šílené cestě, nikde ani noha, ani ň. Další jakokřižovatka - tam už jsou ukazatele pouze v gruzínštině (absolutně nečitelný jazyk). Takže je vlastně jedno, kam se vydám. V dálce je vidět nějaký město, tak vzhůru tam. Cesty se ovšem stáčí směrem k Ázerbajdžánu a tak už na všecko kašlu a rubu to mimo jakoukoliv cestu. Off-road jak blázen, jen zelená pustina, žádnej strom, nikde nic. Dojíždím k jakési vojenské základně, kde budím týpka (spal na stráži!) a ten mi říká, že jako že jo, navrch a doleva. Potkávám skutečně nějakou cestu a tam zastavuju auto a je mi řečeno, že jo, furt rovně. Cestou mě staví ochránce zákona, že mě do RUSTAVI sveze. „Je to kousek, díky, dojedu sám.“ Rustavi je pravděpodobně nějaké převelice industriální město – komíny, fabriky a skutečně nevšedně rozmlácená cesta. Chci se spojit přes net se světem, ale pátrám marně, lidi mi nejsou schopni poradit, posílají mě opačnými směry, tak usuzuju, že spojovat se nemá cenu, radši se pokusím vypít nějaký pivo. Daří se. Pracně hledám cestu na MARNEULI, lidi mi furt říkají, že jedu blbě, ale ta cesta tam fakt je! Dyť ju mám v mapě! Opět mi zastavuje nějakej cigoš, že mě vezme, opět odmítám. Jak mě předjel, tak jsem se mu musel dodatečně omluvit, byl to Ázerbajdžánec. Vůbec, cestou na KRASNY MOST (hranice s Ázer.) potkávám jen a pouze ázer. auta, gruzínský ani jedno. U odbočky na MARNEULI na mě půlka hospody volá, že jedu blbě, ale když jim vysvětluju, že fakt jedu do Arménie a ne do Ázerbajdžánu, tak jako že jo, pojď na čaj. Tyo, poprvé v Gruzii jsem pozván na čaj. No a aby ne, jsou to muslimové a atakují mě palbou otázek. Lžu tak, až pomalu nevím, co jsem jim nalhal a tak radši jedu. 18 km po úplně na sračku rozmlácené cestě. Kaluže, mračna much, kravský hovna, komáři a šutry, haluze, šutry a kaluže, max. 10 km/h a to je to po rovině. Gruzie má fakt ty nejhorší cesty, co jsem zažil (no možná ještě Moldávie). 2x mi vyskakují přední brašny. Kurva, to by vůbec neměly! Něco musí být zkurvený. Asi jsou ty háčky už moc vyglajdaný, moc pevně to nedrží. Navíc mám i brzdy v dezolátním stavu. Už 3. den si říkám, že to dám do kopy. Ale mám já čas?? Jsem v MARNEULI a lidi řvou a děcka blokují cestu, asi opět muslimská cháska. Není kde zakempovat, pořád se mi to nezdá, až po 110 km to musím fakt zalomit u cesty na krajně nevýhodném místě hned u silnice. To je tak, když člověk hledá furt lepší a lepší místa. Pak musí trčet všem na očích. Provádím petko-sprchu a kašlu na všecko. Na hranice s Arménií je to tak 20 km. Jo a rekordní čas v sedle(7:23h) , pěkně dlouhej den.

Ty vole, zas namlácenejch kilometrů a hovno pohyb vpřed! Asi tu loď 24.6. z Batumi na Ukrajinu nestihnu. No taky se to neposere, ne? Ráno je ve znamení ušáků, kteří jsou ve stovkách na mým stanu a v každé šqíře. Start snad už po 8h a pila na hranice. Kupuju ještě nějaký věci a mám takovej pocit, že mě babka pěkně natáhla. Přechod je pohodovej, 20 lari stojí arménské víza. A už jsme v Arménii a už jsme v horách a už se stoupá a to tak že vytrvale. Nevadí, neprší, vcelku to jede, paráda! Dojíždím až k chrámu HAGHPAD, kde mi dědek sedící na zastávce říká, že zadarmo můžu u něho přespat nahoře v dědině. Dále zapřádám debatu s Kanaďankou a Íránčanem. Chrámový komplex se mi líbí, bylo to 5 km do pěknýho krpálu. Krásný výhledy, prostě dobrý. ALAVERDI – vybírám peníze a pokračuju dál do o poznání většího kopce, než jsem doposud jel. Nějak se mi nedaří potkat vodu. Děje se tak až v TUMANYANU, kde dokonce nalézám i fajn fleka na kemp. Ženská od naproti mi říká, že mi uvaří a já souhlasím. 1. den v nové zemi vždycky utrácím, asi to bude hodně drahý. Dostávám chleba, hrču sýra, vokurky, tvarohovej maglajs, 3 piva, půlku kuřete, brambory a čaj. Výsledná cena…? Kdo uhodne? Nikdo, protože 15 USD je fakt nejvíc na světě, ale co mám dělat, jsou to jen peníze. Dyť to bylo moc dobrý a nacpal jsem se k prasknutí! Zítra pokračujeme do kopce. Kilometrů jsem ujel podle plánu, ale ten pohyb na mapě je menší než jsem předpokládal.

Nějak to nejelo. Jdu nazpátek do knajpy, kde mám slíbeno ještě kus žvance. Cpu do sebe všechno, co přede mě staví, ale po ránu obvykle nejím a tak to do sebe nemůžu za boha všecko nacpat, což mi rve srdce. No bába, že chce ještě 5 USD a tak jí říkám, že nemám a že mi ještě ze včerejška dluží a ona mi říká, že prý když nemám, tak je to dobrý. Okrádat turisty to by jim všem šlo! Začíná už dost velký stoupání a pomalu se šinu kupředu. Svítí slunko a tak se nestarám, jestli do kopce nebo kam, prostě je pěkně, tak si to užijeme, ne? Na jednom odpočívadle, kde teče voda (a je tam příšernej bordel) sešívám mapník, protože už drží jen silou vůle. Předvedl jsem naprosto parádní krejčovský výkon, plácám se po ramenou a když tam chci ten mapník naaranžovat, zjišťuju, že jsem ty suchý zipy přišil opačně, takže to nedrží. Ježiš to je vůl! Ale párání mi taky jde! Stoupání pokračuje až do VANADZORU. Kupuju pivo, pití a jakýsi trubičky, vypadají jak hořický, ale ty se můžou jít zahrabat, toto je pecka! Babka se se mnou dává do řeči a prej dělám dobře, že jedu sám a na kole, že se nemusím s nikým otravovat a že si můžu zajet, kam chci. No tak po 80 dnech na cestě mi tohle řekne 70-ti letá babka. První, která to pochopila! Sláva Ti, babi! A aby toho nebylo málo, tak se se mnou dává do řeči další místňák a že taky cestuje na kole a že mi určitě napíše email a že mě naprosto chápe a že je rád, že jsem zavítal do Arménie. 80 dní absolutního nepochopení a výsměchu a pak v jeden den 2 spřízněné duše. Mám rád Arménii! Další auto zastavuje a chce mě vzít do DILIJANU, ale pochopitelně odmítám. Mám kolo, ne? Do LERMONTOVO je to furt ještě do kopce, už toho mám pomalu dost, začínají mě bolet nohy. Pak se to ale svažuje, snad 15 km. Sice v protivětru, ale i tak dobrý. Konečně naskakují i nějaký dnešní kilometry, protože v 16:15h jsem měl ve VANADZORU krásných 35 km. Zjišťuju, že muselo docela dost lít, protože se po silnici valí potoky vody a v DILIJANU vidím dokonce sníh! Ty vole, ono snad sněžilo! Ve městě na mě řve tak 10 lidí, ale všechny ignoruju, dojíždím až k řece a zahajuju těžký stoupání, které má končit v 2.200 m.n.m. Opět mě zastavuje boreček a že se musím ubytovat, že do toho kopce je to ukrutných 25 km, že už je 7h večer a že je pozdě a že kde budu spát a co budu jíst, že on má všechno, teplou večeři mi dá, sprchu, snídani, postel a že ráno můžu v klidu vyrazit. Pak dokonce že má známýho Čecha a že můžu česky pokecat. A že pomáhá turistům už 12 let, a že je na něho spolehnutí, no prostě ve zkratce – vysol 20 euro a seš v klidu. No to ale chlapec narazil na toho nepravýho, zvláště po té včerejší zkušenosti s tím jídlem u babky. Děkuju mu zdvořile a šlapu dál. Týpek nechápe, jak jsem vůbec mohl něco takovýho odmítnout, a loučí se slovy, že toho budu litovat. No to já vždycky, vole! Za příšernýho vlhka urážím v tom stoupání ještě 7 km a ze zoufalství tlačím kolo do neskutečnýho kopca. Musím všechno seskládat a vynosit to postupně. Stavím stan u nějaké kapličky. Je tam i posezení a nehoráznej bordel. No snad to bude v klidu. Vařím, čaj s citrónem (blaho na x-tou), pivo, trubičky, co víc si přát? A neprší. Prostě parádní, co si budeme nalhávat!? Doufám, že i zítra mě déšť mine, protože jestli v tom sedle začne lít nebo sněžit, tak to bude hodně těžký. Takže zítra do nebes a snad i k jezeru SEVAN.

Ha, úplně jasno, ale start je tradičně velice rozvážný. Šinu si to dál pěkně do kopca a zanedlouho jsem u tunelu. Navlíkám vestu a jdu pěšky po takovým chodníčku (mám strach jet). Občas se na něho nemůžu s kolem vlézt a tak ho pracně musím sdělávat na slinicu, jít po cestě a pak zas pracně zvedat na chodník. Asi ve ¾ tunelu nasedám a posranej až za ušima to dojíždím ven. No tak to by byl první. Celou cestu přemýšlím, jestli jet kolem SEVANU zleva nebo zprava a na křižovatce volím kratší pravou stranu. Potřebuju nutně dokoupit zásoby, ale pořád potkávám jen benzinky a restaurace. V jednom kšeftíku má ženská pěkný bagety či co, tak je všecky kupuju a zalívám to 2 kouskama. Podél jezera je to zajímavý, hory se kolem tyčí, je to v pohodě, ale začíná se mračit, v dálce švihají blesky a vypadá to zase bledě. Pořád nemůžu potkat žádnej obchod. Říkám si, že budu pěkně stanovat na břehu jezera, konečně vyperu, západu slunka užiju, pivo popiju. Jdu to realizovat, ale je to absolutní peklo, protože kolem jezera je tak miliarda mušek, ale fakt jedno hustý velký mračno. Mám je úplně všude! Dojíždím po šutrech k jezeru a to je špinavý jak hajzl, mušky mi lezou do očí a do nosu a začíná pršet. Rychle se uchyluju do kapličky a po hodině se opět pracně deru na hlavní silnici a jedu dál. Takže SEVAN se nějak nepodařil, sakra. Stále doufám, že narazím na nějakej ten obchod, ale nedaří se. Zabočuju do lesíka, že teda aspoň dušu zalepím a trošku pohovím, ale v lese číhají komáři. Prvních 100 (počítám je) zabíjím, ale nemá to smysl, jsou jich miliony. Musím oblíct dlouhý gatě, boty, mikinu, rukavice a lepím tu duši. Věřím, že slabší jedinci by se z těch komárů mohli i zbláznit. Je to čistý zlo! Mám poslední těstoviny a 2 rajčata a tak to vařím. Je neuvěřitelný, ale těch komárů ještě přibylo! Jednou ranou jsem zabil 15 komárů. Blaf je uvařenej a jak to tak jím ve stoje, tak mi to celý vypadává z ruk na zem. Drtivá většina je v hajzlu. Tak to bychom taky měli. Něco ještě jím ze země, ale mám plnou hubu jehličí, tak to s těžkým srdcem vzdávám. Přijíždí jacísi lesáci a tak klábosíme, komáři jsou fakt šílení a pak začíná konečně pršet. Já se fakt už z toho počasí poseru. Zítra sedlo v 2.400 m.n.m., to jsem zvědavej. Prosbu vznáším pouze jednu – ať už přestane lít!

Celou noc pršelo. Po ranním hovně je jasný, že bez promyšlené strategie mě ti komáři při balení věcí sežerou. No zvládám to a peláším k MARTUNI. Kolo jede jak čert! Tam konečně nakupuju (před pořádným stoupáním je vždycky vynikající nápad naložit se až povrch, aby si ten krpál člověk pořádně užil) a zahajuju výstup do sedla SELIM 2.400 m.n.m.. V další dědině u kaple jím a hážu nenávistné pohledy na hranty, co přišli otravovat. Začíná fučet, ale zvostra a pochopitelně zepředu. Navlíkám bundu a šplhám nad dědinu. Je to moc špatný, lomcuje to se mnou a místama skoro zastavuje, ale kolo se překonává a jede. Je to nekonečná planina a furt ne a ne dosáhnout vrcholu. Opět rozjímám nad svým božstvím a zjišťuju, že asi jsem taky bůh, protože ne že jen dokážu (za specifických podmínek) měnit vodu v pivo (ten kristusův chlapík to prej sice zmáknul na víno, no ale…), ale při bližším prozkoumání mých zánovních kraťasů, který drží při sobě snad jen mou boží vůlí, zjišťuju, že zcela neuvěřitelně dokážu měnit látku na plech! V jistých partech se kraťasy již odmítají ohýbat! Ha, další (pravděpodobně) božská schopnost! Napadají mě další neotřelé idey, ale ty zveřejním, až bude čas. Asi 2 km před vrcholem stojí auto, 2 týpci a mohutně mě zastavují. Velkoryse božsky zastavuju a oni prej – dej si s náma vodku, ne? Ďábelský nápoj odmítám a radši si dávám jedno božské pivo a borci jak už jsou nakalení (poledne, 2 týpci, auto, prostřed ničeho, zima jak prase, jen vodka a pivo), tak si připíjíme úplně na všechno a mermomoci mě chcou u nich ubytovat a že budem pít na zdraví a štěstí. Odmítám a ty dva poslední kilometry dorážím. No celkem 20 km stoupání to bylo. Na vršku žádná cedula, jen že tudy vedla „hedvábná stezka“ a začíná sjezd. Hned pod vrcholem je starej karavanseraj, ale ten mě nějak moc nezajímá. Zajímá mě spíš pohled na opačnou stranu, kde je díra jak do pekla a silnice s 50 kličkama. Ty vole, to bude něco! Jak nesnáším sjezdy, tak tohle bylo parádní! Ještě že jsem včera spravil ty brzdy! Je to 30 km pořád dolů. Místama atakuju 50 km/h, což nikdy nedělám, protože mám strach. Ty vogo a jsem dole, opačným směrem to musí být jen pro náročné. Nabírám vodu a jedu ještě asi 15 km podél řeky, kde to zas pěkně valí, kupuju víno snad od 90-ti leté babky a po pracném hledání kempuju v takové mezi u řeky. Konečně opět měním nazpátek plech v látku, vařím a do toho střídavě lije a zas nelije a pak vylézá slunko (čas otevřít flašku vína!), objevují se miliony mušek. Dneska to byla fakt jízda! Snad to zítra bude pokračovat v podobném duchu!

Noc je těžká, protože přímo v prostředku stanu je hluboká rýha, bolí mě záda. Jasno – balím, vyrážím – zataženo! To se stalo jak? Šplh, ten mi jde. Po 2 hodinách šplhu mám krásných 18 km, no tak to je pěkný hovno. Naštěstí to jde už dolů, ale fakt hodně dolů…, až k NACHČIVANU, ázerbajdžánským hranicích. Jsem dole a je tu rovina! Pláň jak kráva a to jsem si myslel, že tento krajinný útvar se v Arménii nevyskytuje. Směr přímý, pochodem vchod, směr JEREVAN. Je to čtyřproudovka a vcelku to jede. No jede to dobře! Dělám zajížďku do města ARARAT, kde jsem atrakcí jaxviňa. To už se mi taky dlouho nestalo. Jdu na net, protože mi hlavou probleskují bezbožné myšlenky a pekelné nápady. Ale jen jsem se tam nasral! Od jednoho komplu mě vyhodili a u druhýho pořádně nefunguje myš. Jedu dál až skoro do JEREVANU. Cestou mě místní omladina fotí a zve na pijatiku. Uhýbám na VAHARŠAPAR alias ECHIMIADZIN. Směřuju do té tmy, kterou pozoruju už pěkných pár hodin. Přímo tam kam jedu je černo, ale vůbec se to nehýbe! Situace už je kritická, protože začíná fučet a kapat víc než doposud…, jako celou dobu nelilo, ale skoro furt poprchávalo. Žel nemám kurva vodu. Na benzince mi dávají jednu flašku, že víc nemají a tak musím dál. Míjím takovej sad, kde by to šlo, ale ještě si dávám zajížďku do dědiny, kde kupuju chleba a žebrám i tu vodu. Pádím zpět, vichr nabírá na síle a tak tak všecko stíhám, zaléhám do stanu a už lije! Zítra opět severozápad a pršet by nemuselo.

Tak kilometrů naflákanejch a hovno! Prd spím, už kolikátou noc, budí mě pes a ráno vrány. V ECHMIADZINU se ptám na cestu do ARMAVIRU a KARAKERTU, ale je to složitá domluva, jedni mě posílají tam, druzí neumí rusky (!!!), třetí rusky mluvit nechcou a čtvrtí na mě čumí, jak kdybych spadl z višně. No ale když chci do ARMAVIRU, tak teda jo, prej furt rovně a přes dědiny. Nějak se mi to nezdá, potkávám úplně neznámý dědiny a cesta je otřesná – doslova! Po asi 15 km mi dochází, že jedu úplně blbě, ale nějak se doptávám a po stezkách konečně dojíždím do ARMAVIRU. Ale není to ten ARMAVIR, co mám v mapě. To město, kam jsem chtěl jet, se jmenuje jinak, ale žel je chyba v mapě a AMRAVIRY jsou tam dva. Tekže 20 km jsem jel zbytečně. Ale nakupuju (opět lidi nemluví rusky) qanta zeleniny a ani to tam všecko nemůžu všecko narvat. Pěkně těžký. Do KARAKERTU to ještě jede, ale pak už začíná ultrašpatná cesta a stoupání. Je hroznej hic, muchy mě štípají, vůbec to nejede a krajina je to bezútěšná, jen planina, ani jeden strom a furt se to zvedá a vede kamsi do řiti. 2 auta mi zastavují, že mě vezmou. Z posledních sil dojíždím do TALINU a mám za sebou 88 km. Piju pivo, kecám s místními a už se zas valí mraky, jdu se schovat na net. Bolí mě úplně všecko a nechce se, nechce. Lámu ještě pár výškových metrů, ale s extra 6 litry vody to moc nejede. Opět mě zlobí můj prokletej přesmykač a tak dřu do toho krpálu ještě 16 km a stanuju (doufám) těšně pod vrcholem. Výhled na ARARAT bere dech! Není dobrý kempovat takhle vysoko, ale už není čas ani síly sjet dolů. Vařím super cháles, čaj, cvakám pár fotek a prásk začíná liják. Jak to tady nahoře začne prat, tak se mám na co těšit! Do rána musí přestat! Takže kilometry, co jsem včera naplánoval, jsem splnil, jen jsem měl být o 20 km dál…

Dneska jsem tomu moc nedal. Ráno prázdný kolo a jasno, rychle startuju, ale než nasedám na zábradlí tak je zas zataženo, ale neprší, což teda v noci jo. Naštěstí to nejsou takový bouřky jak v Gruzii. Cesta se plazí po pláni a ani nevím jak a zas mám prázdný kolo! Kurva! Ráno jsem našel v plášti střep a teď kus drátu. Dojíždím do GYUMRI, kde se potulujou neskutečný ženský a holky! Dávám pivo a zírám na ty zjevení. Vymotat se z GYUMRI je těžký úkol, nikde není ani jedna cedule. Lidi ani neví, kam mě mají poslat a tak se tam motám od čerta k ďáblu. Opět zdolávám pěknej kopec a pak ještě další, ve kterým potkávám po čase zas nějaký cyklisty – kanadsko-australskej pár putující kolem světa. Chvilku kecáme, přejeme si hodně zdaru. Jsem zrazován před na marast rozmlácenou cestou směrem na BATUMI. Pak už jen nabírám vodu a jdu do planiny stanovat. Zas jen holý kopce a nic. Ale svítí slunko a tak se válím a lepím duše. Ovšem u té druhé jsem tu díru prostě nenašel. Po západu slunka za kopečky začíná strašná kosa a tak petko sprcha je otužování jaxviňa. Málem jsem si překousl jazyk jak mi cvakaly zuby. Jo a zase jsem jel ráno kolem sněhových polí. Tady to léto přichází fakt nějak pozdě! Zítra snad opět Gruzie.

Ráno je zima, ale fakt. Bunda a tradá na hranice. Pohodička, klídek a už jsem opět v Gruzii a krásná cesta mě vítá a vede pořád z kopce. V NINOTSMINDA se fotím s místníma a prodavačkou a v centru způsobuju zase po letech sběh lidu (18 gruzínských kousků kolem mě) a měním peníze. Zjišťuju, že mě Arménie stála 34 €, což činí průměr na 4 € na den , to jsem zas podpořil ekonomiku rozvojového státu! Není v tom ale započítaný to jídlo, co jsem platil v dolarech. On ten finanční průjem ještě přijde! Opět se ptám na cestu a je mi řečeno, že do ACHALCICHE (65 km) je to furt z kopca! Ty vole, to není ani možný! Fakt že jo, skoro vůbec nešlapu, dávám si brejka na chleba se salámem, s rajčatem jak bowlingová koule a vyštrachal jsem i máslo. Strašlivě se přežírám a už se mi nechce ani hovno. U odbočky na VARADZIA (nějaký další slavný kostel) začíná hřmít a za pár minut už to valí, takže má gruzínská klasika – autobusová zastávka, kde mě normálně bere spaní tak, že tam na chvilku usínám. Jsem po včerejšku nějakej špatnej, asi na mě leze nějaká angína. Hodinu pěkně lije, pak vyrážím, dělám ještě pár km a u řeky parkuju a aspoň umývám batohy, když už nic. Vařím jen čaj, je mi blbě. Komáři mě testují. Ferry na Ukrajinu jede 19. a 24.6. Nakonec bych to toho 19.6. asi i stihnul, kdybych ještě zítra a pozítří máknul jak čert, ale za a) bude to prej pekelně do kopca + 50 km totálně rozmrdané cesty (podle Kanaďana) a za b) Radek a Martina vyráží proti mně na kolech, takže se asi potkáme někde za BATUMI. No uvidíme, co bude. Jinak vnitřní boj o to, co si počnout na Ukrajině, vrcholí. Rozhodnutí se mění i několikrát za hodinu. Fakt kurva nevím!

No to jsem se zas vyznamenal! Flákám se ráno ve stanu, flákám se cestou, flákám se v ACHALCICHE, žeru a jdu na net a pak se flákám dál, ale to už to jde do kopce. Začíná „překvapivě“ lít a tak zahýbám u jednoho obchodu, kupuju pivo a čekám na smilování nebes. Přichází 2 týpci a jeden z nich mluví trochu rusky a tak kecáme, paní z krcálku nám dává točáka a pak ještě vaří párky a pak prej, že můžu u borca přenocovat. No tak jo. „Dáča“ je krutá stavba. Klasicky ruskej styl – nic nefunguje, všecko totálně rozmlácený, není tam voda ani hajzlbudka, ani elektrika. No to zas bude! Jdeme na obhlídku vesnice. Vypadá to tam, jak kdyby tam válka skončila teprve před hodinou. Totální zkáza! Všechno rozbity na ultimum. Budím obrovskou pozornost, zvláště když si sedáme na pivo u obchodu. Srocuje se tam snad celá dědina. Dávám pár piv. 2 mladíci mluví dokonce trochu anglicky, jinak nikdo nic, ani rusky. To čumím. Pouze ty nejstarší ročníky „znájut kak gavaríť pa rúsky“. Jdeme na louku, kde se děcka honí za balonem a jakmile přicházím, tak se zase všichni kupí kolem mě. Nikdo ani slovo rusky. No jdeme na „dáču“, kde se připojuje ještě jeden dědek, kterej řve jak idiot a jsem jak na výslechu. Říká mi, jak bych měl žít, co dělat a pěje ódy na Sovětský svaz! Mám toho idiota plný zuby. Dáváme ještě jedno a jdu spat. V tak šílené posteli jsem ještě nespal. Ukrutně vrže, je to prostě za trest. Ale zážitek máme!

Peklo! Zlo! Co se mě dneska všechno stalo, to snad ani nebylo možný! Prostě šílený. Ráno nás kolem sedmé budí dědek, ať prý vstáváme. Kurva, kdyby se radši staral o svý! Nesnáším takový idioty, co si myslí, že sežrali veškerou moudrost světa! Urychleně pakuju a vyrážím. Celou noc chcalo jaxviňa. Všude stojí voda a kopec je v mracích. Z ADEGENI začíná ten slavnej kopec, kterej končí v 2.000 m.n.m. A taky začíná megašpatná polní/lesní cesta. Není tam metr rovné cesty, o asfaltu si můžu nechat tak zdát. Po pár km je prázdný přední kolo a tak to měním, žel ten drátek, co to propíchl, jsem sice našel hned na poprvé, ale jak jsem na chvilku mrknul vedle, tak už jsem ho nebyl schopnej opětovně najít. Myslel jsem, že vypadnul. No vyrážím a po 3 km je jasný, že drátek nevypadnul, ale je furt tam. Takže již podruhé všechno seskládat a zase to všechno měnit. Kurva! Drápu se navrch. Je to lesem, malej provoz a furt mě to baví, šinu se ultra pomalu vpřed. Brodím řeky a sleduju sníh na kopcích. Bahno, voda a cesta na ultimum na sračku. Ale krajina suprová, projíždím podél skal a jak si tak „zpívám“, tak slyším nad hlavou rachot, periferně vidím, že na mě něco padá, skláním se, šlápnu a prásk! – 3 metry za mnou sletěla ze srázu 5 metrová kláda jak prase! Toto mi nikdo neuvěří! Prostě tam musela viset jen na krajíčku a zrovna jak jsem jel kolem, tak spadla. Jaké je pravděpodobnost, že se tohle stane???? Uff, bylo to o fous, fakt že jo! Rozdejchávám infarkt a šinu se dál. Je to horší a horší. Po 4 hodinách urputné snahy jsem ve sněhu a na vrcholu. Mám krásnejch 30 km. Hned na začátku sjezdu slyším, že něco dře, tak brzdím, ale pozdě, prásk a duše praskla, protože to nezničitelný SCHWALBE plášť vzdal a rozesral se. Takže je na čase po třetí dneska všechno sházet a vyměnit dušu i plášť. Dávám tam MERIDU (originální plášť), ve kterej teda nemám žádnou důvěru. A tak dolů! Šílený, ta cesta je snad horší než nahoru. Brzdy kvílí a kolo prosí o milost. Nejede mi tachometr a tak to zas musím spravit. Začíná se pěkně mračit a mraky se válí strašně nízko. Po 10 km se o mě už pokouší fakt další infarkt, přední kolo je opět prázdný. Takže po čtvrté všechno dolů a opět vyměnit. Už toho mám plný zuby. Berou mě křeče do ruk od toho věčnýho brždění a cesta je furt strašlivá. Téměř za tmy dojíždím do CHULO, kde mě zas odchytávají místní a prej, ať jdu s nima, že bude „čuri muri“ a taky pivo…, nechápu, co mohli myslet tím pivem?  Začíná asfalt – hurá, začíná lít – mě jebne! Schovávám se v objektu nějakých energo staveb, kde na verandě vařím. Odchytává mě tam hlídač a prej ať jdu do cimry, že se tam můžu natáhnout. Neodmítám, dokonce se můžu venku pod kohoutkem umýt. Dědovi je tak 70 let a na nic se zbytečně neptá, nepěje ódy na SSSR ani na Stalina a tak mám klid. Sláva, sláva! Venku lije, není vidět ani na krok. Strašnej den! Strašná cesta! Moje ubohé kolo!

Tradičně vyspávám do půl osmé, nasedám, navlíkám vestu, protože mraky sedí až na silnici a pálím to dolů. Překvapivě to nejede tak rychle, jak bych se představoval a tak šlapu jak šílenej. Po skoro 4 hodinách potkávám konečně Radka s Martinou, se kterým jsem se seznámil na cyklofestu ve Frýdku-Místku a tak se společně vracíme do BATUMI. Dáváme nějaký jídlo a pivo a já hledám, kde koupit lístek na trajekt na Krym. Jeden právě teď odjel. Nalézám ten kamrlík, kde jsou informace, ale ženská se se mnou nechce vůbec bavit, že neumí anglicky a vyhání mě pryč, ať prej táhnu! To je panečku ochota a přístup k zákazníkovi! Naštěstí když na ni spouštím rusky, tak lehce polevuje ve své nenávisti a říká mi, že další trajekt jede až za týden a lístky se prodávají v pátek a sobotu. Hm, takže mám ještě týden. Vyrážíme směr KOBULETI, Zlý s ženou ženou jak blázni, sotva jim stačím. Další pivo a pak kemp u moře a konečně začíná pořádně pršet, protože to mžení, co se dělo celej den, se snad za déšť považovat nedá. Kurva! Taky jsme cestou zjistili info, že při sesuvech půdy tady nedaleko zahynulo 6 lidí. Takže ten zasranej déšť se stává životu nebezpečným. Svinstvo zasraný!

Prší, to je ale divný!  Ve 12h ještě stále prší, ale jedu pro pivo a jídlo. V 14h už nepší (škoda) a tak že prej popojedeme. V 15h už konečně zase prší a tak jdeme na pivo, pár km a už zase prší a tak zajíždíme do jakési nálevny, kde hned ve dveřích dostáváme štamprdle vodky. Dáváme pivo a v tv ukazují záplavy, sesuvy půdy a jak lije a lije. To je ale paráda!  A tak zase hop a skok a už to jede, směr KUTAISI, vodou, bahnem, svinstvem! K večeru si dáváme náš oblíbený drink, vlastně dva a za tmy stavíme stany na značně podmáčené louce plné hoven a bahna. Lidi říkají, že má pršet celej týden, jiní lidi říkají, že už jen pár dní a prý pak bude svítit ta žlutá koule, co už lidi zapomněli jak se jmenuje. No kéž by!

Nechce se mi a bolí mě hlava. Neprší, ale je zatažený a je dusno. Pomalý start a vcelku v klidu dojíždíme do SAMTREDIA, kde se naše cesty rozcházejí. Do KUTAISI se mi se Zlými nechce a tak se loučíme, dáváme náš drink a já jdu do centra na net M + R pádí do KUTAISI a do Arménie. Super lidi, bylo mi ctí s nima pobýt. Net je na hovno, furt to vypadává, akorát jsem se nasral. Na chodníku se se mnou dává do řeči týpek s snad 8 dioptriema a že mi ukáže cestu na POTI. Cestou míjíme rozestavěnej kostel a tak mě tam provází. No až to bude hotový, tak to bude cajk. Prácu si s tím dávají značnou. Borec tomu tam snad velí a má to pod palcem a tak dostávám výklad v ruštině, kde ne vždy všemu rozumím. Borec mě nutí, abych vyryl svoje jméno do šutru. Takže jsem prý s tím kostelem od teď navždy svázán. Tak teda jo. Nechce se mi vůbec nic, dokonce na chvilku vylízá ten žlutej kotouč a tak kupuju vajca, jdu k řece (ještě bude týden pršet a ta řeka se musí výlít!) a smažím vajíčka, lahoda! Flákám se a nic nedělám, stavím stan a je to. Zítra nevím co… Jo, ve stanu ze mě lije pot, strašný vlhko!

A noc? V 23h přijíždí policie a ať se prý sbalím a jdu do hotelu nebo jinam, prý jsou tady šakali a zmije a mám jít pryč. Ptám se, jestli je tady zakázáno stanovat a prý že ne, ale že mám jít. Prosím je, prosím a prý že teda můžu zůstat. O půl dvanácté přichází opět 2 policajti a začíná pršet. Prý mám vypadnout, že mě musí hlídat a ať jdu do hotelu nebo jinam do města. Jsou neodbytní a chcou mě vystrnadit. Začíná fakt lít na plný pecky a já musím balit. Ale po 5 minutách je mi řečeno, že můžu zůstat. Kurvafix, tak to je něco! Ve 4h ráno přestává pršet, jdu se vychcat a přichází další pojicajt s baterkou, nemluví rusky ani anglicky, ale domnívám se, že nakonec pojicajti vylosovali jednoho chudáka a ten mě fakt celou noc musel hlídat. No to jsou situace!

Pomalu vstávám, pomalu balím, pomalu jedu, pomalu dojíždím do SENAKI, pomalu hledám net, pomalu brouzdám, pomalu odjíždím, pomalu jít, pomalu piju pivo, dlouze hledám kempoviště, lepím duše a nedělám nic. Zítra teda POTI, snad se bude dát koupit lístek, ať to mám z krku.

Jéžišimile! Spaní exelentní, v noci pochopitelně pršelo. Ráno suším a pomalu vyrážím. Po pár km jsem v POTI, hledám ten ofis, kde se dá koupit lístek, ale nemůžu se doptat, ale nakonec ten barák nacházím sám. Tam sedí 4 lidi a nic nedělají. Ptám se rusky, kde je teda možný koupit ten lístek a prej u babky. Babka ale nemá čas, musí vykecávat s kolegyní. Pak že teda co chcu a prej že u dalšího vokýnka. Vše probíhá v ruštině, anglicky to ani nezkouším, když vidím ten materiál. Týpek chce pas a odchází za babkou pro radu. Vrací se a říká mi – tady máš papír, běž za babkou, pak běž do banky, zaplať, vrať se za mnou, já ti to potvrdím a babka ti dá lístek! Ty vole! Jdu za babkou a ta mi říká, že zaplatit mám až na lodi, ale to si nejsem jistej, jestli jsem dobře rozumněl. Ptám se, kdy že to teda jede a oni že neví, prý možná už zítra v noci, možná v sobotu ráno, ať se přijdu zeptat zítra. Kurva, to jsou kšefty! Jím a hledám centrum a net. Z netu mě zastavuje týpek a že prý ať jdu s ním na pivo a já říkám, že potřebuju někde za POTI postavit stan a on, že můžu přimo tady v centru. Vede mě mezi paneláky, kde je takovej zastrčenej plácek a tak prej jo, dáváme pivo, pak mi ještě ukazuje obchod s pohledama, pak fasuje víno, přátelím se s dalšíma idividuama a začíná pršet, lezu do stanu. Přichází jistá Oxana odnaproti a ať se zvednu a jdu do jedné prázdné cimry u nich v paneláku, že prý mě tady okradou, zabijou a navíc i kolo vezmou. Když začíná se zmijema, tak se jen směju. Ale je to strašně umanutá ženská a nadává mi, že jsem idiot a že o všechno svou lehkovážností přijdu. Vzpomínám na spaní v přístavu v Tallinnu v Estonsku, kde nás okradli, když jsem tam nocoval s Vlastem. Přístavní města jsou vostrý! Tak teda jo. Nosím věci do cimry, všude leží tak centimetr prachu a v té cimře stavím stan. Dostávám čaj a čokoládu a přednášku o tom, jak je to POTI nebezpečná díra a že by mi hlavu uřezali. Tak uvidíme co noc a co ráno. Já osobně to vidím tak, že někdo od sousedů zavolá ochránce zákona a budu mít problém tak jak tak. Kurva, že jsem nešel radši někam za město!

V noci se nic neděje a přes den taky nic, loď prý pojede snad zítra. Kdy? Neví se… Motám se od čerta k ďáblu, flákám se, očumuju a večer jdu s týpkama na pivo. Zbytečnej den. Jo, to jsem zapomněl! Posílám pohledy – 14 pohledů za 58 lari, což je 24 euro. Tak s tím běžte do hajzlu! Končím s pohledama, je to kurva drahý jak prase. Navíc posílám ještě dom nepotřebný knížky a mapy, takže dalších 34 lari fuč. V Gruzii je prostě draho!

Tak dneska to prý pojede, v 11h ráno jsem na ofisu INSTRA a tam mi říkají, že ta vykládka (lodi) jde hodně pomalu, tak ať jsem v 17h v přístavu. Nudím se, internetím, žeru a před pátou jedu do přístavu, kterej je ovšem úplně jinde, než jsem si myslel, ale nacházím to. Prej pasažéry začnou přijímat až kolem 19h. Jedu zpátky na INSTRA, kde se dávám do řeči s jedním Korejcem, co jede taky na Ukrajinu, pijeme pivo, potkáváme týpka z JAR a pak ještě dojíždí lidi z Běloruska a jeden Kazach, takže se družíme. Čekáme hluboko do noci. O půlnoci už to vypadá, že se pojede, tak vyrážím opět do přístavu. Tam ale opět neúspěch, chcou po mně pasažérský lístek, kterej mi dají na INSTRA. Takže jedu zase zpět. Na INSTRA mi říkají, že mám zaplatit na lodi a že mi nic nedají. Kurvy, tak vo co jde?! Přijíždí busík a prej nasedat, jede se. No a tak opět jedu na kole do přístavu, už mě to fakt přestává bavit! Tentokrát se ale hrdinně probíjím přes všechny kontroly a nemístné otázky vpřed na loď a kolem 4h ráno jsem na palubě a padám do betle.

Ráno kolem 8h loď vyráží, jdeme na snídani a Bělorus tahá 8 litrů vína a tak to soustředěným tlakem likvidujeme a jdeme spat. Večer borec tahá další bečku vína, ale to už není taková radost, pár lidí odpadá a tak o půlnoci už nemá kdo pronášet přípitky, tak jdu spat taky. Prý budeme na Ukrajině v 10h ráno.

V 10h ráno sice stojíme, ale uprostřed moře, přístav v KERČI je zavřenej, je tam bouřka a tak se musí čekat. Loď se kurevsky houpe, pár lidí je úplně vyřízených. Naše partička hraje karty a jelikož není k mání už ani čaj, tak vařím na svým vařiču. Kazach ukazuje fotky jeho domu v Alma-Atě a je to obrovskej hrad, 3 auta, 3 motorky, borec se pohybuje na opačné finanční škále než já. Prostě boháč! Pak ukazuje fotky svý ženy, ale to už fakt přehání, protože to je snad miss Universe, neskutečná kočka, ale fakt dokonalá. To mi neměl dělat, zas nebudu moc spát! :-)

Ráno se dozvídáme zprávu, že už jsme sice na dohled Ukrajiny, to co vidíme na břehu je KERČ, ale do přístavu nás vpustí až zítra! Pár lidí je zralejch skočit do vody a doplavat to, zoufalství se dá řezat pilou. Motáme se od hovna k hovnu, jídla je málo, čaj žádnej a tak vařím svůj čaj pro půl lodě. Karty a ještě hlt vína a čekání. Tak blízko a přitom tak daleko!

http://www.bikemap.net/route/1326120

                                                                    KRYM

Na lodi bylo dost času popřemýšlet nad pokračováním cesty, a jelikož jsem toho pořád neměl dost, tak jsem se rozhodl pokračovat dále, tzn. sice se jako ubírat k domovu, ale oklikou přes Švédsko :-D, takže nejet přes skoro celou Ukrajinu, ale podvádět, páchat finanční sebevraždu a vůbec dát tomu (všemu) ještě pořádně na frak. Takže Krym, podvod, Skandinávie, finanční sebevražda. Plán je jasný. Ten podvod... Nemám rád, když musím používat veřejnou dopravu nebo lítat, když mám kolo a do stanoveného bodu vede cesta, tak na co to kolo mám, když pojedu vlakem? Ale tentokrát to tak prostě udělám, protože Skandinávie je ještě kus země (prvotní plán byl dojet až to Tromso, v záchvatech absolutní euforie to byl i Nordkapp, ale to mi blesklo jen párkrát hlavou, odrazovala mě od toho hlavně cesta, po které se musí jet tam, tam se podívat do mlhy a pak zas po té samé cestě 3 dny zpátky. Jestli nemám rád podvádění na kole, tak stejně tak nemám rád ježdění po té a samé cestě jak Jaryn.), léto je tam krátké a tak holt musím jet vlakem, abychom to všechno v klidu stihli. V Sevastopolu začnu podvádět. Jestli to se někdo dozví!!! :-) Krym si ale ještě dáme v sedle!

Dnes nebo nikdy! V poledne jsme v přístavu, celníci nás kontrolují 3 hodiny. Pak že někteří z nás můžou jít (Korejec ne) a tak nasedám, vybírám peníze, kupuju hrču jídla a peláším vpřed, směr SEVASTOPOL, ostatně z KERČ se jinam než na západ jet nedá. Dělám skoro 70 km, což jsem ani nečekal. Spím v poli u cesty. Snad už to nějak půjde. Jinak změna je to obrovská oproti Gruzii. Žádná vstřícnost, prodavačky nasraný, lidi nasraní, no tak jak v Rusku. Snad to nebude tak hrozný. Počítám tak 4 dny do SEVASTOPOLU.

V noci se mi zdají sny o smrti a v ruštině k tomu. (Takže to znamená na další cestu si přibalit snář. Píšu si...) Pořád se budím ve smrtelným potu. Vpřed! Do FEODOSIA dojíždím ještě v plné rychlosti, ale bolí mě nohy. Hoduju a vyrážím dál, ale to už se krajina začíná vlnit, místama se to zvedá fakt dost a tak se sotva vleču, furt odpočívám, nohy mě bolí jak čert, vedro mě ničí. Silnice je úzká a aut mraky mě opět ohrožují na životě. Nechce se mi ani hovno. Aspoň že krajina je zajímavá a tak to tlačím dál. Nejsem schopen potkat vodu, a když už jo, tak v ní plave nějakej bordel. Velice pracně hledám místo na spaní, furt se mi cosi nezdá, až nakonec kempuju na břehu rybníka. Sedí tam akorát jedna mladá rybářka. Klohním a je pohoda, ani moc komárů tam není. Jinak kolem moře jsou šílený kvanta lidí, fakt hlava na hlavě. Auta vídám převážně s ruskou espézetkou. No každopádně zajímavý! Do SEVASTOPOLU cca 200 km, ale podle mapy to vypadá na pekelný kopce. Jo a zjistil jsem, že mi teče camelbak! Kurva, jak toto je možný? Karimatka je taky v řiti, je to jak spávat na papíru. Aspoň že kolo zatím jede.

Dnes máme prvního července a nám začaly prázdniny. Že bychom si teda udělali nějakej výlet na kole? Co tak třébá...Ukrajina?! Krym?! No tak teda jo! Noc v pohodě, vcelku brzo vyrážím. Nějak jsem v zadumání a tak nekupuju chleba a pak zjišťuju, že další dědina je až za pěkně dlouho. Od rána svítí slunko, žel cesta je totální peklo! Pořád do kopca, ale fakt krutý stoupání, spousta aut a pak zas tradá dolů a tak furt dokola. Začínám mít hlad. Pak začínám mít tak strašnej hlad, že je mi blbě a cítím, že prostě musím něco sblajznout, jinak bude zle! Jím 2 rajčata, 1 papriku, půlku cibule a zbytek halvy, kterou jsem chtěl už vyhodit. Tlačím to dál a v poledne sjíždím do dědin u moře, kde je hlava na hlavě a tak očumuju, kupuju spoustu zbytečností a jídla a i jedno pivo. V další dědině vidím cedulku informující o internetu a tak hledám, hledám, ale po půl hodině se žádnej výsledek nedostavuje, protože nikdo nic neví, lidi jsou velice neochotní a nikdo se se mnou většinou vůbec nechce bavit. Je to trošku šok oproti Gruzii… a vlastně oproti všem zemím, který jsem doposud na tomto tripu prorajzoval. Co si ti Ukrajinci myslí? Opět vzhůru, moc těžká cesta! Dolů k moři a tak celej den. Jsem vyřízenej, sedím na silnici a usínám. Dneska to nemá už význam, vynáším věci nad cestu a stanuju. Po cestě jsem dnes potkal 3 cyklisty (asi Ukrajince), ale ani jeden neodpověděl na pozdrav! Sakra, co se děje, lidi? No uvidíme, jak to půjde zítra, jestli to bude takový peklo jak dneska, tak to potěš!

No bylo to úplně to samý jak včera, jen se to tak neklikatilo, ale spadlo to vždycky k moři a pak přímo rovně navrch, třeba 9 km pořád přímo, ale ve značným stoupání. Fakt náročné! Potkal jsem jednoho Rusa na kole, se kterým jsem se dal konečně do řeči, dobrej borec. Opět nemůžu splašit nikde vodu, na Krymu snad není voda! Nebo že by mi ji nechtěli dát, docela bych tomu i věřil. Projel jsem JALTU a minul turistický tábor ARTĚK, který je známý z časů dávno minulých. Vcelku to jde, ale provoz je fakt šílenej, zázrakem je, že mě nikdo nesrazil. Stanuju na takovým kopcu s výhledem na moře a navíc se mi podařilo uvařit prostě parádní žvanec, takže spokojenost veliká! Zítra snad SEVASTOPOL a bitva o lístek na vlak do KYJEVA! Ale snad mi s tím pomůže Maximův kámoš Jegor, co tam bydlí. Nemám rád velký města!

Včerejší žvanec byl sice výbornej, ale o půlnoci jsem musel vysprintovat ze stanu, protože jídlo nadále nechtělo za žádnou cenu setrvávat ve střevech. No škoda, dobrý jídlo už asi vařit nebudu. Těžko říct, co bylo příčinou, protože všechno bylo jak včera. Asi jak jsem sbíral ty podivný špendlíky, tak to nesedlo, nebo to byl nějakej nejedlej druh. Start, ještě chvilku vzůru a pak už jen dolů a jsem v SEVASTOPOLU. Na nádru 3 hodiny čekám, až se zjeví Jegor a daří se nám koupit lístek na zítra večer do KYJEVA, což je super. Pak se motáme po městě, pijeme pivo a jdeme na pláž na druhej konec světa. Strašná dálka a to jsem to jel na kole. Potkáváme tam Jegorovy kámoše, děláme oheň a já pak zůstávám už lehce navalenej, ale s obavami, že tohle není to echt kempoviště, který mám rád. Snad to dobře dopadne!

Noc na hovno, furt nějakej halas. Ráno plavu v moři a provádím lehkou očistu. V obchodě s kolama nemají ten vak na přepravu kol (kterej prý nutně potřebuju, aby mi to kolo vzali do vlaku), ale aspoň kupuju Schwalbe plášť. Flákám se po městě a horko těžko hledám internet. Nalézám ho až po snad hodinovém bloudění a další hodinu čekám, až bude volno. Na nádr mě přichází vyprovodit Jegor a s jeho pomocí rozebírám kolo, balím ho do igelitu a i přes blbý kecy průvodčí, že mě s tím kolem nevezme („tě lisknu, krávo, až ti sopel vyletí“), to nosím do vagónu. Každej mě má v prdeli, nikdo mi nepomůže. Jegora průvodčí vyhazuje z vlaku, že tam nemá co dělat. Já tu krávu nesnáším a to ju znám 10 minut. Kolo pracně dávám do horních pater a modlím se, aby nesletělo dolů. Sdílím „čtverku“ s ženskou, její dcerou a dceřinou kamarádkou – 13 – 14 let. Holka má prej bronchitidu, tak krásně kašle. Místama vypadá, že se udusí. Dámy mě učí hrát „bridge“ a tak hraju s nima. Tak nějak kecáme „pa rúsky“ a jde se spát. Mám horní palandu, kam lezu jak horolezec a je naprosto příšerný vedro. Tak tohle si pamatuju z Ruska, když jsme tam pár týdnů cestovali vlakem, nechápu, proč se nemůžou pootevřít okna. V noci se jdu vychcat, ale těšně před nosem mi má milá průvodčí zavírá ajnclík přímo před nosem, ať prý počkám, než projedeme zastávkou. Hajzlík pak už neotvírá, tak musím jít do jinýho vagónu. Některý lidi prostě musíte milovat, ať už chcete nebo ne!

Po 10h ráno jsme v KYJEVĚ a opět na 3x nosím všechno ven. Naštěstí na mě čekají mojí známí Ukrajinci – Miša s Alexejem, které jsem potkal v Jordánsku. Pomáhají mi s kolem a hlavně s koupí lístku do VARŠAVY. Pálka je to brutální. Jedu na kole do bytu, kde Miša bydlel ještě před týdnem a pořád má klíče. Prý budu muset ale zaplatit nějaký malý peníze. No snad se neposeru. Byt je úplně prázdnej, ale teče tam voda a je tam postel. Jdu spat. Odpoledne jedu do bicycle shopu, kterej je pěkně daleko a tam kupuju konečně ten obal na kolo a novej řetěz. Pak je mi řečeno, že mám v prdeli i kazetu a tak mi nezbývá nic jinýho, než koupit novou. Peníze mizí pod rukama. Za stálého deště jedu do centra, totálně se ztrácím, ale centrum nakonec nalézám a historické jádro vypadá moc dobře. Nevěděl jsem, že Kyjev je tak kopcovité město! Kupuju pelmeně a kilo rajčat, na baráku to vařím, měním tu kazetu, řetěz, piju pivo a jdu spat. Zítra snad pivo vespolek. Borci mají spoustu práce, přítelkyně, atd., nemají na mě čas, ale to jim pochopitelně odpouštím.

Válím se, pokouším se na poště jít na internet, ale internet „něrabótajet“ a tak prd. Večer se přesunujeme do knajpy a přichází i Alexandr s Alexejem a tak je družba a já tam liju jedno pivo za druhým. Zábava velká a před půlnocí jsem vratkým krokem doma.

Opět se nažím o zázrak internetu na poště, ale i přes moje božšké schopnosti se mi to nedaří, zázraky se prostě dnes nedějí, ale co se koná, jsou nepromokavý gatě a nová karimatka za značný peníz v jednom outdoorovým kšeftě. Ale oboje vypadá, že by mohlo sloužit. Nákup jídla na cesty se částečně nezdařil, protože jsem měl málo peněz a tak na pokladně musím nechat pár věcí. Pádím na kole na vlakáč, kde už mě čeká můj zachránce Miša, s jehož pomocí nakládám kolo (opět ho musím rozebrat na elementy) a tak tak naskakuju na rozjíždějící se vlak. Sotva stačím potřást rukou Mišovi. V kupé jsem sám a tak je pohoda, válím se a čučím do blba.

Okolo půlnoci se začínají dít věci. Naskakujou pašeráci cigaret a cpou je úplně všude a rozebírají vagón na části. V mém klidném kupé se střídá asi 6 lidí a cpou cigarety do každé škvíry. Nacházejí tak cíga, který si tam už před nima schovali jiní a tak si to navzájem kradou, nadávají si a vyhrožují si smrtí. „Pizďéc“ je to kouzelné slůvko, kterým se častují. V CHELMU zase všichni vyskakují (kontrola na hranicích žádná nebyla), ale na spaní to nevypadá, protože mě vyhazují z kupé i s kolem a personál vlaku v čele s průvodčí začínají s rozborkou vagonu. Co jsem viděl, tak 5 pytlů kartonů cigaret nasbírali. Kurva, tak to je drzost, když už i personál vlaku pašuje cigarety. Už nespím, montuju kolo a s 10 minutovým zpoždění dorážíme do VARŠAVY. Mám 20 minut, abych nějak koupil lístek a nalodil se na vlak do GDYNI. Peklo začíná. Nemůžu vylézt z vlaku, protože neprojdou řidítka, hledám klíč a musím je povolit, ztrácím cenné sekundy, musím vytlačit kolo do jezdících schodů, které nejedou (pak jsem zjistil, že to šlo objet a vytlačit po plošině!!!), musím jít na dvakrát a ztrácím další cenné sekundy. Zkouším bábu za okýnkem, ale to čeho jsem se nejvíc bál, se děje. Světoznámá polská ignorance jak z učebnice o tom, kterak za žádnou cenu nepomoct! Bába mi říká, že neví, co s tím kolem a ať se jdu napřed zeptat…, ale neví kam! Mít kvér, tak jsem tu krávu fakt zabil! Ženská se tváří, že ji strašně obtěžuju a posílá mě pryč. Další minuty ztracený. Zkouším další okýnko, kde prosím jednoho týpka, jestli by mi nepomohl a nepřekládal. Kluk je hodně ochotnej a tak to jde. Žel se musí plati v hotovosti. Mám 4 minuty, letím do bankomatu a vybírám 100 zlotých a minutu před odjezdem jsem na nástupišti 4, odkud to podle ženské má jet. Stojí tam vlak do Berlína a nikdo neví o žádném vlaku do GDYNI. Vybíhám zpět nahoru a vidím odjíždět z nástupiště 3 vlak do GDYNI! Mě už fakt trefí šlak! Zkurvenci! Vracím se k okýnku, kde pořád stojí týpek a říkám mu, že je to v prdeli, že mě ta ženská poslala na špatný nástupiště a vlak mi tím pádem ujel. Prý za hodinu a půl jede další, ale je to intercity a je mnohem dražší. Tak jo, kupuju lístek a chybí mi 6 zlotých! Týpek to bez váhání za mě platí a přeje mi šťastnou cestu! Chlape, díky, zachránils mě!! Ve vlaku jedou ještě další 4 kolisti, ale jsou to jen polští výletníci. V GDYNI prší a já se pracně přesouvám na cestu do přístavu. Bloudím, bloudím, vracím se a moknu, borec mě otáčí úplně na druhou stranu a já se ocitám zpět na vlakáču. Zbývá hodina do odjezdu ferry. Nervy mám jak špagáty. Nalézám přístav, nalézám to správné okýnko a i lístek jde koupit, ale ta cena mě sráží do kolen – 90 euro!! Naneštěstí jsem tak strašně zničenej, že se mi už nechce čekat do rána na levnější ferry, moknout někde přes noc a tak to platím. Naloďuju se, měním poslední dolary, co zbyly a kupuju mapu Švédska. Zase šťastnej! Kajutu sdílím s jedním Polákem, který mi dává hned ze startu pivo! Díky! Dnes už druhej pohodovej Polák! Zázrak, mám dnes štěstí v neštěstí. Kupuju další piva, čokoládu (hladem už nevidím) a jdu vcelku brzo spat.

Jedu do Švédska, to snad není možný, po všech těch útrapách! Jóóó!

http://www.bikemap.net/route/1327022

                                                                  ŠVÉDSKO

No tak tohle by fakt šlo! Přesně na čas jsme v KARLSKRONA, nasedám a jedu do centra vybrat nějaký peníze. Je to orientační jízda. Cyklostezky, ale bídně značené, takže než dojíždím do centra, tak jsem 10x ztracenej, různě se vracím a bloudím. Bankomaty nechcou dát peníze, až poslední naděje mi dává aspoň 1.000 SEK, což je strašně málo, ale víc nešlo vyrazit. Opět se pracně doptávám na správný směr, ale lidi jsou vstřícní a tak se vymotávám z města a vyrážím na sever! Je to pořád lesem a pořád více méně po rovině. Na benzince se doptávám na vodu a ženská že mi všecko ukáže a že prý „welcome in Sweden“ a že dneska na dědině hrají divadlo, ať se přijdu mrknout. Po Ukrajině a Polsku se cítím jak v ráji. Navíc je skoro jasno. Jedu dál, ale bolí mě nehorázně prdel a navíc si můj nový řetěz moc nerozumí s novou kazetou a tak to přeskakuje o 106. Mám už mraky kilometrů, míjím jezera a potkávám švédského cyklistu, kterej to do mě hrne hlava nehlava švédsky, ale něco jsem pochytil. Mám toho vcelku dost, nohy mě nebolí, ale pozadí je pěkně zrychtovaný. Na další benzince sice není voda, ale naproti v kempu jsou opět velice ochotní a usměvaví lidi a ti mi vodu dávají. Kempuju u rybníka a cítím se jak ve Švédsku! Ani ti komáři nejsou tak šílení. Takže 1. den je úplně super, sice draho, ale pořád to bude snesitelný. Parádní počasí, v pohodě krajina a super lidi. Jsem zvědavej, jak dlouho to vydrží.

Spím jak zabitej až do půl deváté. Zjišťuju, že jsem ztratil takovou malou mršku, která je v uchycení předních kabel, taková redukce na nosič. Takže jedu na místo, kde jsem ty kabele včera sundával (nedaleko), jestli to tam náhodou nevypadlo, ale nic. Dávám tam jinou, menší, a vypadá to, že fungovat by to mohlo, ale 100% to nebude. Pomalu vyrážím, ale je to dřina, vůbec mi to nejde a to jsem jakž takž vypnul přehazovačku, takže řetěz už tolik nepřeskakuje. Silnice se začíná vlnit, ale nic zásadního. Zase svítí slunko a já postupuju pracně kupředu. Míjím opět spoustu rybníků a jezer (jakej je v tom vlastně rozdíl? ... jo dyť vím, rybníky jsou udělaný uměle), které jsou obklopeny Švédy a potkávám velký spousty motorkářů. Cestou rvu i nějaký višně, študuju mapy, které jsou podél cesty, a projíždím městem VETLANDA. Všecko je zavřený a tak doptat se na vodu je problém. Před EKSJÖ zajíždím k vodě, kde je naštěstí bufál, kde nabírám vodu. Objíždím město a u jezera se snažím najít místo na stan. Nekoná se, protože jsou všude lidi. Takže až za jezerem, kdy už se mi regulérně klepou nohy, nacházím flek a ihned jdu do mikiny a dlouhých gatí, protože věhlasní švédští komáři mě obsypávají. Jednoho dokonce vdechuju, je to příšerný. Vařím, čaj a pak musím jít na chvilku do stanu zchládnout, neboť se potím tak, jak za celej den ne. Ale komáři jsou část hry, hlavně aby počasí vydrželo co nejdýl. Zítra snad někam za MJÖLBY. Taky jem se díval do mapy a ta vzdálenost na LOFOTY je tak šílená, že fakt nevím, jestli tam letos dojedu. Strašlivá dálka!

Zas spím velice dobře, Švédsko mi svědčí! Těžké chvilky zažívám při ranním sraní – dostávám spoustu vzorků do mé nebohé prdele. Letím jak pták. Nevím, čím to je, ale fakt to valí. Asi mám mírný vítr v zádech. Krajina se nemění – mírně zvlněná, les a les. Dělám zastávku v BOXHOLMU, kde se mi daří hned několik věcí najednou: načepovat benzín, jít zadarmo na net v knihovně a dokoupit zásoby. Jsem fakt příšerně přeloženej a cítím, jak mě kabela s jídlem táhne doleva. Takhle naloženej jsem snad ještě nejel. Nechápu proč, ale i pravá kabela je těžká jaxviňa, ještě že je cesta parádní, rvat to po nějaké polňačce, tak zlikviduju už tak dorasovanej nosič. V městě MOTALA žebrám vodu a po pár kilometrech za fakt hustého provozu to parkuju v lese. Očekávám podobný komáří peklo jako včera, ale je to o fous lepší. Ne o moc, gatě a mikina jsou v akci, ale aspoň žádnýho nevdechuju. Sbírám jahody (jo, cestou se mi podařilo natrhat přes plot třešně – to bylo blaho!), vařím a musím do stanu, protože to teplo láká ty bestie + další havěť. Zítra na ÖREBRO. Opět jsem hodinu čuměl do mapy a ten sever (jestli se tam doplazím) bude hodně těžkej. Kilometry a kilometry totální pustinou.

V noci se mi zdá o sněhu a o tom, jak jsem na běžkách zapadnul do závěje a za boha jsem se nemohl odtam dostat. Vyrážím před devátou. Jede to dost dobře, zkouším i boční cesty a funguje to. Do ÖREBRA dojíždím po cyklostezce. Cestou se nic mimořádného neudálo, jen strašnej provoz, občas bloudění po těch stezkách. V jedné dědině net zadarmo, konečně i voda na benzince a z ÖREBRA vede cyklostezka až do LINDSBERGU, ale je tak mizerně značená, že se 3x ztrácím, zajíždím si a tak radši najíždím zpět na hlavní cestu, kde je ovšem fakt hustej provoz. První kempovací místo se ve finále ukázalo jako jakási skládka materiálu, šlo by to tam, ale ještě se vleču dál, až konečně nacházím cestu do lesa a v borůvčí to klopím. Komáři jsou snesitelní. Jo a pršelo! Naštěstí jen pár minut, jen doufám, že to nebude nabírat na intenzitě. Taky jsem včera koupil takovej levnej salám, že mám co dělat, abych ho do sebe vpravil. Fakt něco hroznýho, ale když to stálo takových peněz, tak to musím do sebe nacpat. Ještě zítra se s tím budu muset trápit! Dneska jsem potkal Lídl a tak jsem hned koupil do zásoby jinej. Snad to nebude takovej hnus.

Původně jsem plánoval odpočinkový den, ale zase to natáhlo jaxviňa! Ráno se sotva motám, všecko mě bolí, nechce se mi ani hovno. Ovšem při ranním modlení, které neprovádím v kleče, ale v dřepu, mě napadá strašlivá věc. Ona ta motlitba obecně zvaná „Otčenáš“ je vlastně cyklistická motlitba! Jsem v šoku, ale všechno do sebe zapadá. Takže pojďme na to!

„Otčenáš, jenž jsi na nebesích, Podsvěc je jméno tvé“

Takže jistý pradávný cyklo bůh „Otčenáš“, křestním jménem „Podsvěc“

„Příď království tvé“

Tady jsem dlouho váhal, ale věc se má asi takto: „Přídí“ jsou zcela jistě myšleny řidítka a „království“, jakožto nějaká země, je ta mapa, která na řidítkách visí.

„Buď vůle tvá jakož v nebi tak i na zemi“

Toto je taky malinko komplikovaný, ale v zásadě Podsvěcova vůle má být přitomna všem na kole („nebe“) a zcela nepochopitelně má být Podsvěcova vůle přítomna i všem pěším „na zemi.“ Trochu mě tímto Podsvěc mate, že sem tahá i nedůležité pěšáky, ale jsou to ostatně taky jen lidi, i když hovno by se jim stalo, kdyby na to kolo nasedli!

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes“

Doslova: Kurva, doufám, že potkám Lídl!

„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“

Zde to Podsvěc absolutně nezvládl. Cyklista jako svůj nejvyšší a absolutní bůh nehřeší a není tedy ničím vinnen a pokud ano, jako svá nejvyšší instance si okamžitě sám odpouští. Popř. trestá, ale mezi náma, trestat sám sebe je blbost. „Odpouštět našim viníkům“ není co, protože ostatní cyklisté jsou taktéž bozi a s ostatními se nebavím, takže jsou mi ukradení.

„A neuveď náš v pokušení“

Doslova: Chraň tě ruka Podsvěcova, jestli kdy pojedeš autem nebo svou cyklovýpravu vzdáš!

„Ale zbav náš od všeho zlého“

Déšť a komáři do hajzlu!

„Amen“

Lehkou přesmyčkou vytvoříme „name“, což je jméno, takže doplníme vlastní a máme to!

To jsou věci takhle při ranním sraní! Celých následujících 15 km nad tím přemýšlím a docela mi to jede. Pak to jde jaxi do kopce a je fakt zima jak v lesul Dojíždím do města KOPPARBERG, kde se podle mě dělá cider, teda jestli si to dobře pamatuju. Pěkný město, ale bělocha jsem tam nepotkal. V knihovně je na netu plno a tak s brekem ocházím a jdu pro chleba do obchodu. Kupuju ještě kilo broskví za 10 SEK a čokoládu za 4 SEK a pokračuju dál. Počasí je prostě skvělý! Před LUDVIKA to chcu zapíchnout, ale není kde, všude jsou ploty. Za LUDVIKA mám dobrýho fleka a když už chcu složit náklad tak zjišťuju, že po mě leze tak 100 mravenců! Jsou úplně všude! Nezbývá než pokračovat dál. Domy a vesnice až nakonec cesta do lesa a v tradičním borůvčí to lomím. Komáři jsou ničivý, ale pořád to jde. Zítra do FALUNU a asi to zkusím bočníma cestama, ten provoz na hlavní je hroznej. Jo a potkal jsem 2 švédský cyklisty, se kterýma jsem dal řeč. Prý jedou z úplného severu Švédska, prý žádný strachy, prý to půjde. Jo a ještě jsem nezjistil, kdy se tady stmívá. O půl jedenácté je ještě světlo a v 4h ráno taky, tak nevím…

Za krásami švédského venkova! To byl dneska kros! Až po 9h startuju, zase se motám jak hovno pod splavem. Úkol zní jasně – na odbočce na SKENTHYTAN doprava a pohodovou cestou až do BORLÄGE. Tak jo, nacházím odbočku, ale krapet jinam a tak jedu ještě dál, dochází mi, že to byla ta správná cesta, ale až po 2 km do kopce a navíc se není kde otočit. Auta valí jedno za druhým! Sakra! Jedu dál a pak odbočuju kamsi doprava v naději, že se napojím na tu plánovanou boční cestu. Neděje se tak a tak to razím polňačkou, ale směr mám dobrej. Venkov jak se patří, stovky možností na kempování, paráda. Škoda jen, že není večer, hned bych nějakou to posekanou loučku prubnul. Takže v BORLÄNGE bychom byli. Vytahuju rozumy a cestu od 2 mladých lidí a vypadá to jednoduše – zleva hlavní cesty (na kterou mě to nechce pustit) vede cyklostezka. Tak jo, ale cesta po 4 km končí v poli a tak se musím vrátit zpět skoro až do města a zkouším to zprava. Po 2 km končím v bludišti fabrik. Opět se vracím a tentokráte už to nabírá ten patřičnej směr, ale i tak se ještě pro jistotu 2x ztrácím. Do FALUNU je to kros po lesních cestách, ale je to bomba. No tak ještě před FALUNEM bloudím, očumuju město, nalézám obchod s knihama, kde se dá koupit i LONELYPLANET SWEDEN, ale půl knížky je o Stockholmu a o severu je tam pár stránek, tak nekupuju. Takže ještě se nějak vymotat z FALUNU. Tentokrát už mi ani lidi nejsou schopni poradit, posílají mě na opačné strany a tak vytahuju mého přítele v nesnázích – kompas. Můj drahý bratr mi ho věnoval, protože ví, že já sice jedu tam i tam, ale stejně v 50% absolutně netuším, kde jsem! Cestu volím sám a je to opravdové kros-country, podjíždím prádelní šňůry, projíždím výběhem pro koně, plaším krávy a když musím přejet takovej můstek pro pěší, ptám se týpka, co jde na ryby, kudy tudy do Bavorova, a ten mi překvapivě říká, že jedu vcelku správně. Napojuju se na cestu a už to valí, 18 km do SVÄRDSJŐ lehce zdolávám, tam ještě stíhám půlhoďku na netu, ale prd jsem stejně zjistil, protože na mě furt mluví knihovnice a straší mě medvědama a hlavně komárama. Hmm, tak to bude veselý. Jdu za nákupy a zjišťuju, že ten okurek, co pořád kupuju, není zdaleka tak levnej, jak jsem si myslel, naopak je to pálka jak hrom. Zelenina je tady fakticky moc drahá. Co já teda budu jíst? Rybičky se zdají být za přijatelnou cenu, mrkev je taky levná a citróny jsou v akci a i cukety, tak do toho jdu. Cibula a zas kilo nektarinek za 10 SEK. 73 SEK je zase nenávratně pryč a to jsem dohromady nic nekoupil! V Norsku je prý i pro Švédy nehorázně draho, tak nevím, co si tam počnu já? Kempuju u jezera, vařím a na závěr dne skáču do vody. Na břehu mi byla i v teplé mikině zima, tak se voda zdá být teplá. Jinak kosa jak z nosa, fučí, ale zas nejsou komáři, to bereme! Zítra zas po bočních cestách, ani nevím pořádně kam. Asi na sever, ne, kam jinam? 

Kurvafixuž! Budím se v 6h a pak až v 9h, ale začíná pršet a tak balím až před jedenáctou. Sotva nasedám, začíná opět lít. Schovávám se pod stříškou a po 20 minutách vyrážím. Začíná lít nanovo, ale jedu dál. Pořád se to zvedá a protivítr s deštěm mě hrubě terorizují. Ve stoupání potkávám 3 cyklisty, ale ani je nezastavuju, musí být zmrzlí na kost. Do SVARTNÄS to tak ještě jaxi jde, jsem durch mokrej, ale zatím se mnou nelomcuje zima a tak pokračuju. Asfaltka končí a začíná polní cesta vylepšená hrubým štěrkem. Kolo se trochu boří, je to furt dokopca, lije mi přímo do xichtu, přes brýle nic nevidím a začíná mi být pěkná zima, je to boj o každej metr. Potkávám dalšího cyklistu, kterej taktéž hořekuje nad počasím a peláší dál opačným směrem než já. V GRUNBERGET začíná znova asfalt a to už jsem pěkně v prdeli, mám příšernej hlad, jsem zmrzlej na padrť a tak se převlíkám a dojídám zbytek chleba. Vzpomínám na přecházející dny, kdy jsem si pěkně hověl na zastávce, krájel si rajčátka a bylo dobře. Dneska stojím v dešti, ve zmrzlých prstech neudržím ani nůž, jsem od pasu dolů od blata, mokrej a lomcuje se mnou kosa. Zkouším ty nepromokavý gatě, nový triko, rukavice, boty a igelitky na ně. Vypadám jak blázen. Pokračuju dál. Cca 2 hodiny to jde, je to dost z kopca, i když lije jak prase a přímo proti mně. Nikde není ani noha, za celej den jsem potkat tak 15 aut. Nabírám vodu z potoka, má jakousi žlutou barvu, ale nadělám prd, jiná není. Když už jsem opět mokrej do nitě, tak zatáčím na louku a stavím stan. Pořád lije. Při letmé prohlídce kola zjišťuju, že jsem zlomil zadní nosič! Já jsem si říkal, proč to tak plave! Pokouší se o ně infarkt, ale pak to zkoumám a vidím, že mám docela štěstí, že to půjde posunout a snad to bude chvilku dobrý. Proč já čurák jsem před cestou ten nosič nekoupil novej! Nekonečný problémy s tím krámem. V tom dešti se s tím mořím, mažu a pak vařím. Komáři jsou v normě, ale muchy jsou strašný. Všecko je morký, od bahna, špinavý. Většinu hader nechávám na dešti a jdu do stanu. Mám toho po krk! Snad zítra bude líp.

No tak jo, dá se říct, že to šlo. Vypadá to na déšť, ale balím ten mokrej špinavej bordel a už jsem v ALFTA. Tam provádím mohutný nákupy a jako obvykle jsem nic nekoupil, ale peněz uvalil spousty. 2 chleby už nemám kam dát, jsem opět přeloženej! Bloudím a hledám cestu na ARBRA, až 2 důchodci jdou kilák se mnou, aby mi ukázali cestu, a já pádím dál. Vylézá snad na půl hodiny slunko a tak jedu jak čert! Sice po polní cestě, ale je to bomba. V ARBRA pokračuju dál po bočních cestách a to už poprchává a pak snad 30 minut lije, žel se není kde schovat a tak zajíždím aspoň do lesa, kde si mě vychutnávají komáři. Ale ženu to dál a cesta do DELSBO je opět boží, zas polňačka, ale suprová. Žebrám na jakési samotě vodu a týpek na mě švédsky a tak ta domluva podle toho taky tak vypadá. Ale chlápek by se bavil hodinu. Těsně před DELSBO potkávám jednoho cyklistu z Holandska, kterej jede od rusko-norksých hranic kam až to půjde. Má 40 dní na to, aby se dostal domů. Ukazuje mi, kudy jel a říká, že Finsko není tak drahý a tak mám zas brouka v hlavě. Vypadá to opět na liják a tak vyrážíme, žel každý na opačnou stranu. Jede to skvěle a tak až po 100 km zatáčím na louku a vařím. Špatný, moc špatný, komáři ještě tak, ale ty malý mušky mi dávají zabrat jaxviňa. Horší je, že prolezou i tou šíťkou, co mám přes hlavu. Sakra, tak tohle se musí nějak vyřešit, nebo se tam na severu zblázním! Vypadá to, že budu muset začít vařit před kempovištěm, někde na prostranství, nebo v dědině. Na louce nebo v lese to bude asi čistý zlo. No uvidíme. Zase začíná poprchávat, mažu do stanu a zas dlouze čumím do mapy. Jak já bych to tak nejlíp udělal?

Přes 7 hodin v sedle, ale byla to Jízda! V noci se jdu o půl dvanácté vychcat (ten litr čaje na dobrou noc je taky dobrej nápad!) a furt je světlo a valí se mlha. Ráno pošmourný, ale peláším do HASELBO. Je to dost navrch dolů, ale jde to. Vylézá občas slunko, tak se raduju, u jedoho jezírka konzumuju ten drahej salám z konzumu…, no romantika jaxviňa. V HASSELBO potkávám jednoho dědka na kole, kterej vypadá tak na 60 let i víc a ten mi říká, že jede taky z KIRKENES. Prý 20 dní. Prý začal dneska ze SUNDSVALLU a to je přes 50 km! Ten dědek musí mít motor! Navíc, jak později zjišťuju, to musel hrnout do pěkných kopců. Děda nemůže věřit, že jsem fakt začal v Ománu, tak mu osvětluju situaci, ale děda jen říká – fantastic! No tak jo, Ammán či Omán, mně je to vcelku buřt. Navrch a pak palba dolů, v jeden moment atakuju 50 km/h. Skvostná jízda a navíc vylézá i slunko! Jsem v nefalšované eurofii! Tak kdyby to bylo každej den, tak z toho kola neslezu!! Obávaný úsek SUNDSVALL – TIMRA, kde je dálnice, je těžkej. Bloudím, ptám se, ztrácím se ve změti cyklostezek, ale nakonec po 2 hodinách jsem na správné silnici a na jedné louce to pro dnes zastavuju. Komáři jsou v normě – zabíjím jich tak 30, ale kurvy kurevský mě poštípaly na hlavě kolem kšiltovky. Ale kvalitně! Na severu to bude asi neskutečný peklo s těma malýma sviněma! Jak já to udělám? Zas čumím do mapy a líhne se ve mně plán, že namířit to na NORDKAP, jestli odtam bude ferry, tak se přesunout někam na východ k Rusku a Finskem dolů. Dědek mi opět potvrdil, že Norsko je naprosto jiná cenová liga. Sakra! Takže opět nic nevím! 

Héj, ty volé, to fakt nemá cenu! Lije celou noc, celý ráno a přestává na moment o půl čtvrté odpoledne. Vypadá to krajně na hovno, ale každý den by měl člověk udělat něco pro své zdraví a tak si říkám, že bych se mohl zcela nově a netradičně projet na kole. No proč ne? Ždímu ten mokrej bordel, nakládám a sotva se přední kolo dotýká asfaltu začíná lít nanovo. Takže se projedeme na kole, poznáme kus svět a ještě se opláchneme. To jsem vždycky kurva chtěl! Musím se vysvlíct, protože je teplo, i když prší. Místama přestává, místama to valí na plnej knédl. Já to ženu taky na plnej kolík a makám jak čert, ať aspoň těch 60 km udělám. Fakt fičím jak ďas, mírně zvlněná krajina, jedu fakt rychle. Za pořádnýho lijáku to lomím na benzinku, kde se mi daří vyžebrat benzín (díky, chlape) a pak už je jakási tma, či co a tak hledám vodu. Jdu žebrat k baráku, ale nikoho nemůžu sehnat a tak si napouštím z hadice sám. Kempuju u cesty a je to žůžo! Úplně mokrej, v lese a trávě. Co tam tak asi může číhat? Je to peklo, ale odskákaly to jen nohy, hlavu se mi podařilo zamotat do šátku a bundy. (I přesto dostávám 2 štípance do xichtu.) Dokonce zlehka vařím, ale jím už ve stanu, protože ty kurvy mi vlítávají i pod brýle. Jak mě ten zasranej déšť sere! Spacák už je vlhkej, gatě nestačí schnout, potřeboval bych vyprat a umýt bahoty… Chlap na pumpě mi říkal, že snad zítra to má být o fous lepší, ale pozítří to má být zas to samý zkurvený nadělení. No ale jednoho dne přestane a na severu budu určitě mít ultra super počasí! Kéž by…

Těžký ráno mezi těma kurvama. Do SOLLEFTEA je to přes 20 km a docela to jede a hlavně svítí slunko! No sláva! Jdu tam na net, ale jen na půl hoďky, víc mi tam nedají. Nákupy se opět značně prodražují. V tom Norsku se z toho vojebu. SOLLEFTEA je docela pěkný město u velké řeky ANGERMANAVLEN. Vyjíždím nad město, čepuju vodu, a uháním, co mi síly stačí. Někde 20 km před JUNSELE (každá dědina tady v okolí má v názvu „sele“) se rozhoduju uvařit, protože s těma komárama je to nesnesitelný. Potkávám super odpočívadlo a klohním. Spadlo pár kapek, ale liják mě naštěstí minul. Opět organizuju věci v batozích a pak kecám s Němcama, co jedou karavenem a ti říkají, že Finsko stojí za starou belu a že Norsko je naprosto úžasný. Potvrzují norskou drahotu, ale prý ať to dám, že to stojí určitě za to. Tak kurva nevím… V JUNSELE doplňuju vodu a dělám ještě dalších 20 km a v GULSELE kempuju na louce. Ze začátku to vypadalo jen na nějaký komáry a tak suším věci a vcelku žiju, ale pak se vyrojily ty malinký mušky a to je v prdeli! Zdrhám do stanu pořádně poštípanej. Dneska to bylo super, ale bavilo mě to až k večeru. Totální pustina, silně mi to připomínalo Kanadu. Jinak jsem začal zalehávat ve sjezdech. Myslím, že se tak dá ušetřit dost síly, nabírá to švuňk jak prase! Vaření přes den bude asi nutností, ale zas to chce mít dost vody. Zítra by to mělo ještě asi jít, ale pozítří má pršet. Jinak pořád nevím, kam chcu dojet, ale za pár dní se rozhodne.

Těžký ráno mezi těma kurvama. Do SOLLEFTEA je to přes 20 km a docela to jede a hlavně svítí slunko! No sláva! Jdu tam na net, ale jen na půl hoďky, víc mi tam nedají. Nákupy se opět značně prodražují. V tom Norsku se z toho vojebu. SOLLEFTEA je docela pěkný město u velké řeky ANGERMANAVLEN. Vyjíždím nad město, čepuju vodu, a uháním, co mi síly stačí. Někde 20 km před JUNSELE (každá dědina tady v okolí má v názvu „sele“) se rozhoduju uvařit, protože s těma komárama je to nesnesitelný. Potkávám super odpočívadlo a klohním. Spadlo pár kapek, ale liják mě naštěstí minul. Opět organizuju věci v batozích a pak kecám s Němcama, co jedou karavenem a ti říkají, že Finsko stojí za starou belu a že Norsko je naprosto úžasný. Potvrzují norskou drahotu, ale prý ať to dám, že to stojí určitě za to. Tak kurva nevím… V JUNSELE doplňuju vodu a dělám ještě dalších 20 km a v GULSELE kempuju na louce. Ze začátku to vypadalo jen na nějaký komáry a tak suším věci a vcelku žiju, ale pak se vyrojily ty malinký mušky a to je v prdeli! Zdrhám do stanu pořádně poštípanej. Dneska to bylo super, ale bavilo mě to až k večeru. Totální pustina, silně mi to připomínalo Kanadu. Jinak jsem začal zalehávat ve sjezdech. Myslím, že se tak dá ušetřit dost síly, nabírá to švuňk jak prase! Vaření přes den bude asi nutností, ale zas to chce mít dost vody. Zítra by to mělo ještě asi jít, ale pozítří má pršet. Jinak pořád nevím, kam chcu dojet, ale za pár dní se rozhodne.

Před 10h už dávno přešlapuju před kšeftem se sportem a týpek mi říká, že neví, jestli má ten náhradní střed a že to asi nepůjde, ať se stavím za 2 hodiny. Tak 2 hodiny čumím, jak se děcka točí na kolotoču a pak jdu pro to kolo. No nový ložiska neměli, tak to prej aspoň borec vypucoval a namazal. Bum ho – 200 SEK je v čudu! Prý ty ložiska ještě pár stovek km vydrží. No jen aby. Jdu ještě zevlovat na net a tak vyrážím až po 13h. Prvních 30 km se sotva vleču, dávám pauzu na parkovišti, kde mi dobří lidé dávají kafe, který obyčejně nepiju, ale dneska ho piju a jdu si ještě pro jedno . Dostávám taktéž jakousi mapu. Dalších 60 km je super, mám severské pocity, protože potkávám soby. Ty vogo! Při přejezdu jedné řeky to vypadá abnormálně dobře pro kempování a tak to lomím na břeh. Peru a plavu na druhou stranu navštívit sousedy. Vykecáváme snad 2 hodiny, dostávám 2 piva a večer je tak parádní, že mě musí vyhnat . Sedím v plavkách, piju pivo, pozoruju západ slunce, je teplo a žádní komáři! Tenhle zázrak se už asi opakovat hned tak nebude. Ultra super večer a to jsem chtěl původně kempovat za prachy v LYCKSELE. Ještě že tak!

No nevím, nějak jsem se nadřel a nějak to moc nejelo. Do GLOMMERSTRASK se plúžím jak tá lemra. Sice je to zajížďka, ale to je tak, když si idiot nekoupí chleba do zásoby. Kupuju jakýsi jakože zavináče za super cenu 7.50 SEK, chleba, čokládu a litr jakýhosi džusu a zas je 50 SEK pryč. Sakra! Jím obsah té sklinky,ale je to zlo! Plave to v jakési žluté šlichtě silně ohavné chuti. Nechávám si na odpoledne, tzn. že už nejím . Do ARVIDSJAURU se domotávám už značně zničenej. Jdu na net a zjišťuju, že do TROMSO je to ještě 720 km! Mě snad jebne! Dál zjišťuju, že tím úhybným manévrem na TROMSO za a) pojedu Finskem, tzn. že budu potřebovat eura, který nemám. Je to pustina, takže tam asi ani bankomat nebude. B) je to štreka jak hovado bez ničeho. C) minu pravděpodobně nejhezčí část Švédska – národní park ABISKO. Tak kurva, že bych to zkrátil o pár dní a o pár set kilometrů, jel Švédskem do Norska a nejsevernějším bodem výpravy by se staly „pouze“ LOFOTY? Hovno se stane a ještě si něco nechám na příště. No uvidím, uvidíme. Z ARVIDSJAURU se plazím dál. Je to jaxi do kopca, nedaří se mi nabrat rychlost předcházejících dní. V jedné dědině na zastávce vařím a opět se mi to velice daří. Pak ještě pár km, pár sobů a totální nicota. Před MOSKOSEL jedu na jakýsi štěrkoviště a tam to tyčím. Zítra a po zítří má pršet, dušičkou mám malou…

Celej den je jakejsi divnej! Celou noc hovno spím, protože je pořád světlo. Nic moc, když vám ještě o půlnoci pere do stanu slunko! Ráno se na mě přichází podívat sob. Normálně si lehl na přední nohy jak pes a čučí na mě z protějšího kopce. Zajíždím do MOSKOSEL v domění, že tam bude obchod, ale je tam prd a navíc se tam ztrácím a zajíždím si několik zbytečných kilometrů. Už druhý den je to v protivětru. Včera ještě tak, ale dneska je to fakt boj. Navíc už dost do kopce. V jednom hodně prudkým sjezdu mi přestává fungovat tachometr. Hmm, že by další věc, která trip nevydržela? Po dalších pár kilometrech mám pro změnu prázdný kolo. Dívám se, že zadní Schwalbe plášť to už dál nehodlal snášet a zbaběle se prodřel. 8.400 km, no mohlo to být i lepší. Takže jiná duše, nový plášť a zase se motám kupředu. Vypadá to na déšť každým momentem, dávám muziku do uší (samo sebou švédský death metal) a po pěkné době dojíždím na křižovatku. Mám pauzu na tu žlutou šlichtu ze včerejška. Stejný místo na jídlo si zvolil tak 70-ti letej pár ze Švédska, prd mluví anglicky, ale dostávám napít džusu. Ty vole, slast! Při odjezdu vidím, že mám vynulovaný tachometr, tak dnešní dosavadní výkon je v trapu. No nic, do JOKKMOKKU je to ještě 68 km, tak vzhůru. Vítr se lehce uklidňuje a už se mi to nezdá ani tak do kopce. Občas spadne pár kapek, ale zázrakem neprší. U jednoho rybníka vařím poslední zbytky jídla, co jsem vyšťáral z batohu. Jestli jsou obchody v JOKKMOKKU v neděli zavřený, tak budu muset být celej den hladem. No ještě hoďku tomu dávám, nechce se mi vůbec nic, navíc mám jaxi zrychovanou prdel a tak když vidím jakejsi pískovej lom, tak to tam klopím. Komáři už tam na mě čekají, takže šipka do stanu a je klid. Zítra by to chtělo fakt nakoupit. Na LOFOTY už to není daleko, tak 5 dní.

… a o půl čtvrté ráno začíná konečně pršet. Hurá!  Prší a prší, bez přestávky. V poledne vyrážím, a když ze sebe sundávám protikomáři ochranu, přijíždí borec na kole, nějakej Martin z Kodaně. Tak prej jedeme spolu. Ale borec má jen zadní brašny a tak mu nemůžu stačit. Martin jede na NORDKAPP a pak do Ruska a vlakem do Mongolska! Tak polehku naloženej, no asi ví, co dělá. U polárního kruhu se fotíme a dáváme čaj. V JOKKMOKKU jdeme za nákupy a daří se mi koupit víc jak polovinu věci, co jsem chtěl, tak pohoda. Pořád prší. Potkáváme postarší pár z Německa (na kolech), co jel z Osla na NORDKAPP a teď jedou domů. Prý LOFOTY super, ale příšerný provoz. No já už to vidím, že když tam dojedu já, tak tam bude minimálně sněžit, nebo krutě lít a kamiony pojedou jeden za druhým. Zajíždíme ještě na infocentrum, kde potkáváme dalšího cyklistu ze Švédska jedoucího na úplný sever Švédska. Domlouvají se s Martinem, že se potkají na cestě. Po 15 dnech opět seru do normálního hajzlíku a jsem z toho celej nesvůj, pořád se dívám, kde jsou komáři. S Martinem vyrážíme směr GALLIVARE, JOKKMOKK absolutně o ničem. Pořád prší. Následujích 70 km byl můj největší sportovní výkon v životě! Snažím se Dána držet, ale většinou nemám sebemenší šanci, je moc lehkej a rychlej jak čert! V PORJUS vaříme dohromady a dost se nám to podařilo. Dostám i kousek rolády! Málem jsem se rozplakal štěstím. Martin jen kroutí hlavou, když mu říkám, že jsem koupil kilo mrkve, že jsem na Ukrajině koupil celý kilo cukru, kilo brambor, atd. Co budu furt kupovat trošky? Letíme dál, dřu jak mezek. Děláme takovou malou přestávku u jednoho kaňonu a pálíme to dál. Fakt už nemůžu. Jak hodinu nepršelo, tak je to tu opět. Štěstí ale stojí při nás, rychle nacházíme plac a staníme. Komáři jsou opět ve špičkové formě. Když vidím Martinův stan pro jednoho, jsem rád, že nám stan velkej. Bych se musel zbláznit v té rakvi. Jo a poslal jsem pohledy.

Nad ránem slavnostně přestává pršet a tak mi nic nebrání v tom, abych ráno všeco usušil a o půl desáté vyrazil. Mr. CPH spí jak dudek. Však mě dojede, posílám mu sms. V GALIVARE kupuju nějaký věci, ale ani nevím co, ale ta cena mi přád vrtá hlavou, platil jsem strašně moc a nic jsem nekoupil. Že jsem si nevzal účet! Knihovna je zavřená a tak nezbává než letět dál. Je to neskutečná palba s větrem v zádech. Na rovinkách to občas svištím 30 km/h! Fakt letím. Potkávám na parkovišti auto s českou espézetkou a tak jdu na kus řeči. Dva česko-slovenské páry na výletě do Norska a tak se družím. Dostávám pivo a ještě makovec. Paráda, díky moc! Déle potkávám jednoho důchodce z Holandska, kterej jede z NORDKAPPU a říká, že to tam bylo totálně o ničem – chcalo celou dobu, nic dohromady neviděl. Borec je naloženej skoro jako já. Dále potkávám cyklistu z Německa, kterej jel na NORDKAPP přes Pobaltí a Finsko a ten říká, že NORDKAPP strašnej – strašná zima, déšť a mlha, prostě hnus. Dojíždím do SVAPPAVAARA, kde čekám na Martina, kterýmu se podle sms zpávy podařilo vstát kolem 11h. Přijíždí asi hodinu po mě a průměrnou rychlost má 28 km/h, hovado! Loučíme se, ani pivo nechce a já už si to v klidu šinu směr KIRUNA. Pár mraků na obloze, jinak moc dobrý počasí, to se to jede. Nabírám vodu z potoka, na plácku vařím a v lesíku kempuju. Asi nejhorší atak komárů hlavně mušek, fakt šílenství. Dávám si „plzeň“, co mi dali ti Slováci a zas je dobře. Pokud nebude pršet, všecko se zvládne!

I ráno jsou komáři šílení, prchám, co mi síly stačí. Do KIRUNA je to palba, frkot. Město samotné je o ničem, industriální předměstí, plno černochů, v knihovně narváno. Není si ani kam sednout, černošské gangy kupují všechny počítače. Vypadá to opět na déšť. Jedu, i když se mi vůbec nechce. Potkávám 2 Švýcarky na kolech a tak kecáme. Jsou to moc hodný holky, dokonce mi nabízí peníze (asi opět vypadám hodně zbědovaně)! Dojíždím k odpočívadlu a začíná konečně lít. Zkouším jakýsi dveře u chajdy na odpočívadle a je to sklad dřeva, tak tam lezu. Lije snad 2 hodiny a je pěkná kosa. Dojíždí další Švýcaři (tentokrát pár) a to jsou jedni z mála cyklistů, co jsem potkal na trati, co jedou dýl jak já (o 10 dní). Mají už za sebou 8.000 km, jedou z domu přes Pobaltí, Finsko a hodně Švédska na LOFOTY a podém pobřeží domů. Ta samá trasa, jakou plánuju já. Jedeme kousek spolu, i když prší. Ale konečně jsme už v horách a národním parku ABISKO, je to super podívaná. Hlavně když přestává pršet a chvilkama probleskuje i slunko. Švýcaři pracně hledají kemp, já jdu na vlakáč a tam vařím. Prý se uvidíme cestou, tak doufám, že jo. Zůstávají v parku 2 noci. Lidí jak much a provoz těžkej. Mám velký problémy najít plac na stan, 3x se mi to nedaří, ale pak nacházím naprosto excelentní místo u vody a tak to lomím. Pěkně popršený, v trávě, co tam tak asi může číhat? Je to peklo srovnatelný akorát tak ze včerejškem, strašný, jsem poštípanej i v ksichtě. Takže zítra snad Norsko! Jo, asi nejdelší den tour, valilo to jak hrom a průměrná rychlost 19.9 km/h!

http://www.bikemap.net/route/1327040

                                                                   NORSKO

Vstávám snad už před 8h. Je to pořád vzhůru, občas vysvitne slunko, ale nad Norskem je černo! Před hranicama dokupuju zásoby a zásobuju se čokoládou. No já ji většinou sežeru všechnu hned ten první den, ale jako že mám na pár dní. Loučím se prozatím se Švédskem a do Norska vjíždím naloženej jak tirák. Jakmile překračuju hranice začíná pršet a silnice se drápe prudce nahoru a pak padá strmě dolů, je mlha, provoz na vysokým stupni a fakt norská zima. No ale těch 25 km k moři jaxi dělám, je to parádní divokej sever. Mohlo to být fakt úžasný, kdyby ovšem nepršelo. Na turistických informacích vyzvídám od týpka rozumy o počasí. Jeho první věta byla: „No pěkný počasí máme teď v Itálii a v Řecku.“ Vtipálek. No ale v následujících dnech sice nemá svítit slunko, ale nemá ani pršet, což je nejdůležitější! Ale ta kosa – 11°C přes den, 5°C v noci…, tak studenej červenec nepamatuju! Vyrážím a začíná se vyjasňovat a tak si to užívám. Je to super, určitě jsem rád, že jsem tady dojel. Když svítí slunko je to nádhera, je vidět NARVIK, moře se leskne a odráží zasněžené vrcholky hor. Taková to byla romantika!! Po rovině to není, ale čekal jsem větší stoupání. Po večerní pauze začíná být fakt nehorázná kosa, mrznu a myslím, že zítra už půjdou sandály do batohu a vytáhnu boty…, po x měsících. Staním na louce, kam se musím pěkně prodrat a vydrápat. Je taková zima, že ani ti komáři nejsou tak hrozní, tak sedím před stanem a pozoruju moře a kopce v těžkých mracích. Si říkám, že kdyby lilo, tak bych byl zmrzlej na padrť. Tak uvidíme, co s náma počasí zamýšlí. Jo a nejdelší den v sedle (7:34h), to je tak, když člověk brzo vyrazí.

Bez pochyby jeden z nejúžasnějších dní na cestě. Kopec naproti je opět v mracích, ale vyrážím pln odhodlání. Běhm dopoledne se vyjasňuje a kolem poledne je už úplný jasno! Jóóóó! Cesta je totálně úžasná! Mosty, klikatí si to mezi kopci, obtáčí to fjordy a šplhá vzůru a pak zas opět k moři. Kopce a hory se tyčí a jsou na nich zbytky sněhu. Docela to jede, dělám snad 20 fotek a jedno video, který asi ale vymažu. Prostě paráda cca až k 100. kilometru, kde se mě zmočňuje únava. Začíná to být už fakt hodně navrch dolů a já už se stova motám. Pochopitelně likviduju všechny zásoby čokolády, válím se a jedu dál. Na jednom echtovním místě u moře vařím a pak…, jdu do moře. Ten porod tak natočit na video, tak se všichni potrhají smíchem. Jako slunko svítí, ale že by bylo nějaký super vedro to v žádným případě. Napřed dlouze dumám, jestli jo nebo ne, pak teda že jo, a tak jdu hledat sladkou vodu do petky, kterou se pak opláchnu. Pak dlouze hledám místo kde bych tam vlezl. Všude je taková nechutná tráva, ze které mám strach . Pak mám místo, kde to není tak hrozný. Tak jo, jo? Vysvlíkám se a už tam chcu jít, ale zas vidím, že tam jsou jacísi ježci nebo co, ze kterých mám strach taky . Tak to chcu vzdát, zas dlouze dumám, ale pak se opět obouvám a jdu ke kolu pro sandály. Mám sandály a tak už to musí klapnout. Jdu tam a je to led! Divný…, za polárním kruhem a studený moře?! Ale zvládám to, potápím se i s hlavou a mozek mi zamrzá. Ale jo, bylo to nakonec parádní. Plavat v moři a pozorovat sníh na kopcích přes cestu. Balím, jedu ještě pár km a končím u cesty. Ještě vařím čaj. Jediný, co bylo dneska blbý, byly ty vražedný tunely! Nejdelší 6.4 km, peklo. Víte, jakej rachot dělá kamion v tunelu? To je na ohluchnutí. Poslední tunel dneska spojoval ostrovy. Takže dolů do tunelu a pak zas stoupání navrch, pod vodou! No nic pro mě. Mohl jsem dnes v tunelech strávit tak 20 km. Ještě mě nějaký čekají. Kéž by počasí ještě vydrželo! Za poslední 4 dny jsem udělal 513 km, průměr 128 km/den! Musím zpomalit nebo padnu. Ale ještě zítra by to chtělo natáhnout, pozítří jsem na konci LOFOT a ferry do BODO.

Opět se všude válí mraky a je zima. Ale neprší a to my chceme! Už od rána mě bolí nohy, přece jen už to není zdaleka po rovince jak po celý 3 týdny ve Švédsku. Na parkovišti už kolem 10h jím a přichází tlupa děcek kolem 7 let a mladších a kluk anglicky, jestli si dám kafe. Zadarmo, ať mě to třeba rozerve. Děcka peláší ke karavanu s francouzskou spz a za chvilku mi nesou kafe a cukr. No moc hodný děcka, to není jak ti muslimští dacani. Dojídám a zastavuju se u toho karavanu a chvilku kecám s Francouzama. Cestují karavanem už půl roku a mají 4 děcka se sebou + jejich finský kámoš, kterej má další 2 děti. Dostávám ještě vodu. Někteří lidi jsou prostě skvělí a cestovatelé (ti opravdoví) zvlášť. Je dost zatažený, hodně navrch a dolů a objíždím fjordy po dlouhé kilometry. Je to pořád dobrý. Začíná fučet a je fakt kosa jak hovado. V SVOLVAEK žebrám benzím a týpek si bere 20 NOK a já marně čekám, že mi 5 NOK vrátí. No nic, jdu na net, kterej nemůžu za boha najít. Norové nejsou zdaleka tak vstřícní jak Švédi. Valím to dál přes mosty a tunely a nakonec kempuju těšně u cesty u moře. Pěkný místo, romantika jak blázen…, by to byla, kdyby nebylo tak zatažený a nebylo jen 5°C. Ale žádní komáři = bomba! Taky jsem dnes potkal asi 8 cyklistů. Zítra jsem na konci LOFOT, ferry do BODO a začínám přesun podél pobřeží na jih. … k domovu. Už????

Zajímavej den. Ráno lehce prší, ale nic vážnýho, zatažený je jako již tradičně a tak před 10h vyrážím. Motám to kolem fjordů a potkávám fakt kvantum cyklistů a 2 český auta, který jsem potkal už včera, do MOSKENES na ferry je to dál, než jsem si myslel, ale mám čas. Samotný finále LOFOT stojí fakt za to. Jsou to už jen malý ostrůvky pospojovaný mostama, úzká silnice, vesničky, no paráda jak hrom. Jen to slunko chybí k dokonalosti. Kolem 13h jsem v přístavu a na info sedí Polka a zrovna tam cosi halasně řeší s dalšíma Polákama. Odcházím a náladu mi zvedá až pár z Francie, co cestuje na tandemu a táhnou ve vozíku ještě rok a půl starou dceru. Největší borci, co jsem zatím potkal a navíc provozují „wild camping!“ Klobouk dolů! Borec je velice komunikativní a tak kecáme až do příjezdu ferry. Lidí jedou kvanta. Jsme jen 2 cyklisti, ale motorkářů je aspoň 10. Samej zjev, Hell’s Angels jak prase. Cestou spím, je zatažený, nic není vidět a na palubě je zima. BODO se zdá být docela pěkný, jen na infocentru chcou za 15 minut netu 15 NOK, tak to si strčte do prdele! Nakupuju a ceny mě skutečně sráží do kolen! Jak já tady přežiju, by mě fakt zajímalo?! Do LODINGENU vede cyklostezka a tak to jde. Pak boční cesta kolem pobřeží a tak jedu až do 8h a pak to na pobřeží stavím. Pohodovej den, jen mě už do rána pořádně bolelo a furt bolí za krkem. Nějak blbě jsem spal. Kéž by to bez deště vydrželo ještě aspoň pár dní. Směr TRONDHEIM!

Prší a tak se ve stanu modlím. V 11h už neprší, tak startuju…, ale byla to jen finta od toho počasí, protože jen co se dotýkám silnice, tak začíná znova. Tak tohle už známe moc dobře. Pěkně si to moknu až do úplného promočení. Ovšem kolem 14h vylízá slunko a tak je zas hej. Potkávám 2 norské lady, co jedou z NORDKAPPU na úplný jih Norska. Dámy jsou jen polehku naložené a mají minimálně 50 let každá. Je to docela dost hore-dole, docela zabíračka. Tunelů zas jak na běžícím pásu. Potkávám další postarší páreček Norů, co jedou stejnou trasu jako já a na jednom supr odpočívadle pár z Francie, co jede z TROMSO do TRONDHEIMU. Ferry z ORNES vidím přijíždět a tak makám jak čert, abych se v přístavu dozvěděl, že jede jinam a další jede až v 9h večer. Vařím a postupně se sjíždí většina lidí, co jsem na cestě dneska potkal. Takže je s kým vykládat. Ferry nás vyklápí a tak si jedeme zas každej po svým, ale nakonec stejně kempuju s Francouzama. Všude baráky, docela těžký něco najít na spaní. Jo, včera jsem viděl lišku a zakapotovaný lehokolo, bomba oboje! Dneska jsem viděl úžasný přirodní scenérie, protože až do večera svítilo slunko! Vydrrrrrrrž!!!

Těžce vzpomínám, co se dneska dělo, protože to byl tak dlouhej den, že se mi to motá se včerejškem. Ráno neprší a tak hurá, vyrážím. V obchodě platím naprosto nehorázný peníze, protože ty cenovky u věcí, co jsem koupil, vůbec neseděly! Měl jsem 100 chutí jim to tam všecko vomlátit o hlavu. Je pod mrakem, ale daří se mi zahlédnout ledovec SVARTIS a též potkávám ty 2 lady ze včerejška. No a v kopci norskej pár, kterej toho má očividně dost. Stoupání je to dlouhý…, teda na Norsko. Těšně před ferry u FOROY kupuju levný jabka a platím 25 NOK za 10 minut plavby do AGSKARGET. Plavím se ještě i s ladies. Do JEKTVIKU si to nějak nevybavuju, jen že bylo kurevsky zamračený, nic nebylo vidět a byla zima jak v psírně. Do KILBOGHAMN je to 60 minut na lodi a měl jsem platit 50 NOK, ale nějak jsem proklouzl. No však oni si to vyberou příště! Už se plavím sám, ostaní to nestihli. 1. část cesty jde, mají tam být okouzlující rozhledy, ale mraky se válí skoro až na silnici a tak vidím a fotím hovno. Ale pak začíná terror! Ten fjord se zakousl fakt kurevsky hluboko do pevniny. Vidím protější stranu, kam se mám dostat, tak 5 km přes vodu, ale musím jet 60 km, než se tam dostanu. Tvrdej útok na psychiku. Je to naštěstí pořád po rovině, zdolávám tunely a modlím se, ať nezačne pršet. Potkávám super místa na stan, ale jedu dál v naději, že potkám obchod, protože už zas nemám chleba. Obchod se nekoná a tak to po dlouhým hledání kempuju na louce, jdu do řeky, vařím, atd. Dlouhej den a zítra asi nanovo. Ale pomalu se k tomu TRONDHEIMU blížím. Taky jsem dnes mluvil s nějakým šíleným norským cyklistou, co ke mně přišel na ferry a ten mi doporučil cestu z TRONDHEIMU. Prý na OSLO je to nuda, prý mám jet na KRISTIANSAND a pak lodí do Kodaně nebo do GOTEBORGU. No možná dám na jeho rady! Zítra by mohlo třeba i na chvilku vylézt slunko.

Snad nejdražší den! (Utraceno 220 NOK) Stoupání pokračuje i po průjezdu tunelem. Mraky visí nízko a tak se do nich nořím… a víc a víc, za chvilku je viditelnost tak 5 metrů. Fotím ty úžasný scenérie :-) a pořád to jde svinsky do kopce. Navíc cestáři spravují cestu, přes brýle nic nevidím a tak jsem málem do toho bagru narazil. Někde před vrcholem se z mlází noří týpek s nevšedním kolem a vybavením. To se prostě musí vidět. Vzadu takovej košík, což jsem si nejdřív myslel, že je převrácená stolička, protože navrch čouhají 4 nohy. Guiseppe z Itálie, ale mluví na mě německy, což mě nijak netěší, ale tak nějak komunikujeme. Jedeme stejnou cestou a tak prej zkusíme pár dní spolu. Konečně se dostáváme na vrchol a viditelnost je téměř nulová. G. (60 let, ale nevěřím!) to pouští dolů, jak kdyby se chtěl zabít. Z kopca a po rovině má pekelný tempo, sotva stačím…, většinou nestačím. Do kopce ho dojíždím, protože má v prdeli obě kolena, tak nemůže pořádně zabrat. Do NESNA dojíždíme tak akorát tak koupit žvanec a rychle na loď do LEVANGU. Dojíždíme více méně spolu do SANDNESSJOENU. Před městem byl ten nejšílenější most, kterej jsem kdy viděl. Fakt umělecký dílo! G. to pálí dál, já jdu na net do města. Na infu mi říkají, že knihovna je zavřená, ale že můžu použít net jejich, 15 minut = 15 NOK! Můj nejdražší internet v životě. Dívám se na počasí a pořád má být zatažený a pak pršet. To snad ne!? Dále potkávám párek Němců, co jsou na cestě už skoro rok, narubaných mraky kiláků. Jedou úplně tu stejnou štreku dolů jako já a tak že je dojedu (jdu ještě do obchodu) a pokecáme. Vyrážím, a jestli chci chytat ferry, tak musím za 2 hodiny ujet 40 km, což je téměř nemožné. Ale nabírá to takovej švuňk, že to pálím na plný pecky a vypadá to, že to stihnu. Němce žel z nějakýho, pro mě záhadnýho, důvodu nepotkávám, ale daří se mi dojet aspoň Guiseppeho a tak ženeme dál pospolu. To ferry stíháme s 10 minutovou rezervou. Za hodinu jsme ve FORVIKU a máme 25 minut na 16 km, abychom chytili další ferryna druhé straně. G. vyhlašuje, že jedeme pomalu, prej ho bolí kolena. Tak jo, ale nějak to jede a tak zrychluju a v půlce to vypadá, že nám ferry ujede o 5 minut. Ale letíme jak ptáci, je to absolutní bomba, vylézá slunko, na rovinách se řítíme 35 km/h! Vypadá to, že nám to minutou ujede. Valím na plný pecky, G. v závěsu. Do přístavu vlítávám rychlostí tak 40 km/h, brašnama štréjchám o asfalt jak to klopím do poslední zatáčky a loď už je naložená a půl metru od břehu! Ale…, zpětný chod a vrací se pro nás!! DÍKY! Toto byla fakt megajízda, tak rychle jsem snad v životě nejel. G. je normální magor. Starej dědek, ale je šílený, jak rychle jede. Na lodi G. vysvětluje jednomu týpkovi, jak se chtěl vyfotit při umývání v řece. Sice mluví německy, ale rozumím, navíc ta fotka, co se mu podařila, hovořila za vše! Prej to půl hodiny šteloval a pak že je to ready, 10 sekund samospoušť, tak valí do řeky, ale v tom ho chytlo takový sraní, že to tam musel hodit. Takže ta fotka je fakt originální – G. s hovnem u prdele. Smějeme se tak, až nám tečou slzy. Asi 4 km ještě jedeme a hledáme fleka na stan a jedna louka vítězí a tak je kolem 19h konec. Svítí slunko! Tak kurva zítra to chcu vidět! Zítra nás čeká minimálně ještě jednou ferry a pak se snad ten finanční průjem zastaví. Super den!

Kurva zase megaetapa (136 km), fakt mám problémy si vzpomenout, jak to celý den probíhalo, protože toho bylo fakt moc! V 7h slyším řev a G. mi říká, že dělá Tarzana. Ty vole, to je blázen, to snad není možný! Svítí slunko a tak už jsme před 8h na koních. G. zas roztáčí kola do ukrutných otáček a pláče, jak ho bolí kolena. Fakt zase žene jak magor. Rychlá svačinka v BERGU a letíme dál. Místama jedu úplně sám, protože odmítám valit jak čert a G. dojíždím jen v delších stoupáních. Hop na ferry a zas tradá, pořád svítí slunko, je to bomba! G. vykřikuje co chvíla něco v italštině a němčině. Asi kolem 12h ho chytá totální amok a jedeme hodinu snad 25 km/h. O půl druhé toho mám dost, máme skoro 90 km a navíc začíná pršet. Vyhlašuju pauzu na oběd na jednom odpočívadle u hajzlů, ale vyhlašuju marně, protože G. navlíká pláštěnku a že pomalu pojede, že ho dohoním. Za půl hoďky přestává lít a tak vyrážím i já. Je zatažený a je to dost do kopců. Volím alternativní cestu a zas je to super a zas je to holt do kopce. V KVERNVIKU dojíždím G. a jdeme ještě pro chleba a končíme na louce u rybníka za městem. Mažu kolo a měním brzdový špalky a vůbec se s tím drbu 2 hodiny. Pokud nebude zítra pršet, tak to vidím na další dlouhatánský den. Nevím ale, jestli se mi bude chtít zas hnát jak rapl. Uvidíme, hlavně aby nepršelo.

A tak zase dlouhej den. Ráno musím popohánět Siciliána, protože loď jede o půl dváté a pak až v 10h. Sicilián má dost času, že je mu to jedno, že když tak počkáme. Je to pár kilomitrů do přístavu, ale vypadá to, že to nestihneme. Loď vidíme připlouvat a tak valím na nejvyšší rychlost. Dojíždíme na sekundu přesně, ovšem pěkně zřízení. Z LUNDU je to klasicky navrch dolů (kdesi ve sjezdu jsem nabral 58 km/h), ale neprší, je to paráda! Mám pauzu na jídlo, ale Sicilián peláší dál, že ho prej dojedu. No kupodivu se tak opět děje a v okolí (nebo spíš severně) NAMSOS je to fakt podívaná jaxviňa! Ostrůvky, mosty, skály, supr! V NAMSOS jdu do města a G. už nehodlá dál snášet moje neustále pauzy a tak se loučí. Tak teda CIAO! Dál pokračuju sám a je to taky super. Nad NAMSOS to jde hodně ztuha, ale pak se to rozjíždí a letím jak pták až do MALM, kde to stavím na louce u moře. Marně hledám, kdy bych se umyl a tak na očistu kašlu. Zítra už na dohled TRONDHEIMU. Horší je, že od soboty má začít lít. Sakra!

A zas palba! Celou noc prší, ale zázrakem kolem 7h ráno přestává. Cesta vede kolem pobřeží a je to super, sice ani metr roviny, ale i tak to solidně jede. Na svačinku zajíždím na odpočívadlo, kde kempujou 2 Nizozemci v karavanu, starej pár. Ženská mi dává kafe a tak ho zas piju. Bába je neuvěřitelně ukecaná! Místo je to kouzelný, mrzí mě, že jsem sem nedojel už včera, to by se kempovalo a zadarmo! Borec mi říká o cestě do TRONDHEIMU, ale nějak ho nevnímám. Dojíždím až na konec fjordu a začíná dlouhý stoupání, ve kterém to ale pořád ještě docela jede. Zmáchanej jsem slušně, je nějaký vedro. Pak chvilku po rovině a pak tradá, většinu cesty jedu přes 30 km/h. Neskutečná palba! Úžasná jízda! Na jakési bezvýznamné křižovatce kontroluju mapu a zjišťuju, že si můžu cestu o dobrých 60 km zkrátit, když pojedu směrem přímo na T. Aha, to je ta cesta, o které mluvil ten holandskej děda. A tak teda jo, hurá na T. Těžká cesta, fakt že jo, ani metr roviny! Ale v RORVIKU jsem brzo, ferry k T. jezdí jedno za druhým. Z opačné strany (z T.) se hrnou mraky a mraky aut. Za ferry se asi neplatí, aspoň já jsem neplatil. Sláva! Je 16h a mám už 100km. T. objíždím z prava a už se mi nechce, nejede to, dlouze hledám místo na spaní, je to samý pole a nic. Takže dojíždím až na dálnici, což je pěkně v řiti, ale naštěstí kolem vede cyklostezka mým směrem. Stanuju až u jakési stodoly v poli. Než jsem dokázal přejít dálnici (E 06), vzalo mi to 15 minut! Kam všichni jedou?! Zítra očekávám max. utrpení a hlubokou bídu a beznaděj – má začít pršet!

Strašný, nenávidím déšť! Ráno to ještě jakž takž jde, sice to vypadá hodně špatně, ale nelije. Valím po cyklostezce až do města, tam se ještě jaxi orientuju, ale pak jsou značky pryč, není se koho zeptat a já se ztrácím. Razím to po lesní cestě a je to stoupání jak kurva. Jsem úplně v prdeli, ale tuším, že jedu podle mého úplně prvního plánu, tj. na druhou stranu kopců k silnici 700. Mám pocit, že je to furt nahoru, začíná kapat. Po krutých 50 km, mě už vítá SVORKMO a já konečně směřuju na jih. Na tur. info v LOKKEN VERK je mi sděleno, že zítra má pršet…, se už pobliju. Rychle dolů a to už začíná lít. Na odpočívadle hodinu a půl okujupu hajzlík a jeho okolí a čekám na zázrak. Opět se nekoná! V mírném dešti vyrážím a volím v GRINDALU zkratku. Vůbec mě nepřekvapuje, že je to furt do kopce a po polní cestě. Brzo promokám, něco se děje s přesmykačem, nic nevidím a neustále prší. Nenávidím tu sračku! Míjím naprosto skvostné fleky na stan u řeky, kde by se dalo krášně umýt a vyprat, ale nemá smysl to dělat v děšti. Říkám si, že 100 km a dost. Je to pořád do kopce a kolo začíná dost chrastit. Něco se asi brzo vysype. Převlíkám se a ještě teda kousek. Začíná asfalt, ale už toho mám plný zuby a jdu na podmáčenou louku. Stavím stan a nemůžu ani vařit jak lije. Posranej zkurvenej den a zítra to samý zlo! Kurva!

No! Morko, balím. Mraky jsou výš než včera a místama jakoby prosvítalo modro. Pokouším se usušit pár věcí a skoro to jde. Ještě výstup do sedla, kde je spektakulární jezírko a pak palba dolů až k VINGILLU (??), 7 km do OPPDALU a pořád ještě neprší a tak zahajuju další výstup. Je to 50 km pořád do kopce podél řeky a žel po dálnici. Jinak se to nedá. Ale je to fakt paráda, teda až na ten provoz, kterej je místama dost hustej. Míjím spoustu vodopádů a řeka je tam divoká, neprší, je to supr. Vršek je ve výšce 940 m.n.m., takže zas tak hrozný to nebylo. Čekám prudkej pád dolů, ale je to po rovině a sjezd je až posledních 5 km do DOMBAS. Tam to klopím na zkratku (opět, to zas bude peklo) a začíná konečně pršet. Nacházím takovej rybářskej přístřešek a tak končím. Dělám, že vůbec nelije jak z konve a peru (jak to bude schnout to skutečně nevím) a pak skáču do té horské řeky! Málem jsem zhebl! Rychle vařím kvanta čaje a lezu do stanu. Věci jakože suším pod stříškou, tak doufám, že je v noci nikdo neposbírá. No…, to by musel být akorát tak nějakej blázen nebo úchyl. Zítra asi JOTUNHEIM NAT. PARK, což asi po rovině nebude. Jen byl se mohlo fakt umoudřit počasí. Jo a tachec se mi vynuloval! Asi té vody na něho bylo fakt moc. Místo 10.224 km teď ukazuje jen 224 km. Možná jsem ho přetočil! 

A kurva! Jsem vcelku napnutej. No ale ráno to jde, občas vyleze slunko a tak suším aspoň stan a trochu i spacák. Vyrážím do toho krpálu. No lehký to věru nebylo, skoro pořád polňačka, ale super kvality. Občas projede nějaký auto, jinak pohoda a nádherný výhledy a krajina jak z obrázku. Vládne naprostá spokojenost, užívám si to plnými doušky. Sjezd je mnohem kratší než jsem čekal. Provádím nákupní orgie, všecko se mi zdálo levný (asi jsem měl vlčí mhu nebo co) a tak jsem to vzal. Flákám se v knihovně. Žel počasí mě na cestě opět sráží k zemi. Tak já dneska celej den suším věci na řidítkách a tak porůznu rozvěšený na kole jen kvůli tomu, abych opětovně zmoknul? Zítra má podle zpráv celý den nekompromisně pršet a ve středu prý taky. Už mě to fakt ale sere. Co teď? JOTUNHEIM asi nestačím projet a čekat pod parkem než se vyčasí? To bych mohl taky čekat věky! Zbývá jediná možnost a to – udělat toho co nejvíc ještě dnes! V LOMU vidím „sport“ a kupuju tam nepromokavý návleky na boty, který se můžou kurevsky hodit. Zima od noh, to je jasná nemoc. Vyhazuju cca 1.000 Kč, ale snad to bude k něčemu. No a tak vzhůru do parku. Dlouho je to skoro po rovině, pak to stoupá a víc a víc a začíná pršet a zase přestává. Je mi jasný, že projet to celý dneska v žádným případě nestihnu. Za každým rohem vidím už sedlo, ale vždycky se to zvedne dál a nemá to konce. Míjím opět sníh a začíná být hrozná zima. Ale jinak bomba, fotím jak blázen, dělá se duha, prostě super! Vodopády z levé strany padají fakt z velkých výšek, skvostné! O půl desáté už je skoro tma, protože je zatažený, jako kdyby měl padat sníh. Hltám jídlo, rychle piju čaj a skáču do stanu. Kempuju určitě nedaleko sedla, tzn. na úplně nejhorším místě. Jsem myslel, že to překonám a sjedu dolů do tepla. Nevyšlo to. Zítra to bude asi dost náročný v tom dešti. Zůstat tady nemůžu, takže by to chtělo dostat se aspoň dolů. Jinak jsem dnes strávil v sedle 7:51h, což je rekord. Tachometer je asi v čudu, 2x jsem ho přistihl, že nefachá, takže těch km bylo dneska asi víc. Zítra při mně stůjte všichni svatí!

Zmákl jsem to! Ráno se budím v 5:15h, v 6:15h a před 8h vstávám. Pořád neprší. Až když začínám balit, tak začíná. Razím to v tom dešti, nic nevidím a ten kopec pokračuje ještě dalších 5 kilometrů. Místama přestává pršet, místama přidává. Jak by tady mohlo být krásně, kdyby bylo krásně! Je pochopitelně strašná zima. Po délce asi 10 km je to pořád nahoru dolů, ale pak už to začíná padat. Ale jak! Padák jak do díry. Frčím tam 50 km/h, škoda že cesta je hrbatá, bych to pustil… a asi se zabil. Šílenej sjezd až dolů k fjordu. Jet to opačně, tak zdechnu. Jdu na tur. info, platím za net a padá na mě smrtelná únava. V noci jsem moc nespal, protože mě bolelo pod lopatkama, praskalo tam, jak jsem se otáčel. To je pěkně v hajzlu! Pokračuju kolem fjordu dál a celkem to jede. Bolí mě úplně všecko, hlavně teda v zádech. Do GAUPPE se to dá, neprší a je to po rovině. Flákám se, vůbec se mi nechce. Tachometr zas stávkuje, tak se mu už nedá moc věřit. Za GAUPPE se to dlouze zvedá, vylízá na chvilku i slunko! Dojíždím až do SOGNDAL, beru vodu a hned jak se objíždí tunel, rozbíjím stan a mám dokonce i lavičku a stolek sám pro sebe. Jsem vyřízenej. Vařím, přesoluju to, čtu info materiály, čučím zas dlouze do mapy (zítra zas kopců jak sviňa), nalívám se čajem až k prasknutí. Lezu do stanu. …ty záda, to není vůbec dobrý.

Víc takových dní jako tento a nikdo mě z toho kola už nesundá! Ráno je vcelku všechno suchý od toho jak fouká vítr. Paráda, balím stan a po 8h už nabírám 1. ranní kilometry. Do HELLA na ferry to jde vcelku v pohodě, potkávám jeden mega vodopád, svítí slunko, prostě idyla. Na druhé straně fjordu je silnička tak úzká, že po ní projede jen jedno auto, je to místama o život, naštěstí je to jen pár kilometrů do VIKU. Na tur. info je net zadarmo! Konečně! Potkávám tam další Čechy – pohodový kempisti a holka krásná. Čeká mě kopec a tak vzhůru do něj. No 2 hodiny to trvá, než se dostanu navrch. Čekal jsem to horší. Je to bomba celou cestu, fakt mě to baví, i když jedu tak 5 – 6 km/h. Stoupání končí tunelem, pak klasická horní pasáž up and down, kolem jezer a celkově je krajina úžasná a navíc svítí slunko, takže se tetelím blahem. No a pak je tady sjezd! Když to vidím, tají se mi dech. Jeden z nej okamžiků na tour a to vlastně sjezdy nemám rád. Prostě PARÁDA! Vodopád a údolí dole jsou úžasný. Ve VINJE doprava podél řeky, další nádhernej vodopád, ale žel jedu po dálnici, takže auta a kamiony mi dávají zabrat. Odbočuju na vedlejší cestu a snažím se najít místo na stan u jezera, což se po delším hledání daří. Vařím a válím se. Večer přichází nějací rybáři, ale to jsem už ve stanu. Ještě aspoň pár dní by nemuselo pršet, uvidíme. Blížíme se na jih.

Noc je divná, je buď kosa nebo hrozný vedro. Ráno nad jezerem leží mrak a vlhkost je 100%, stan nemá šanci uschnout. VOSS nějak míjím a poměrně rychle zdolávám ne příliš prudké stoupání, na jehož druhé straně je padák jak sviňa a vodopád úctyhodných rozměrů. Svítí slunko, jedu kolem jezer, které odrážejí hory – parádička! Cesta k ferry do UTTNE je zajímavá, úzká a kamiony ji blokují z obou stran. Z UTTNE do ODDA je to podél pobřeží a jde to docela rychle, odvážně kradu i pár třešní, hurá! Před ODDA je další obrovský vodopád. Utrácím zase peníze, umývám flašku, která začala plesnivět, protože pomerančový džus nechává kousky vevnitř a ty pak vesele hnijou. Petku musím vyhodit. Na večer si dávám ještě kus stoupání nad ODDA, míjím další vodopád a plazím se do pěknýho kopce. Kempuju přímo vedle prázdnýho baráku na louce. Zima je naprosto příšerná! Super den!

Ráno je takový mokro, hůř jak kdyby pršelo. Stan ne a ne uschnout, ani když na něho svítí slunko. Drápu se do kopce, je skoro jasno! Paráda! Trávím 6 km v tunelech a pak už je to dolů jak prase, málem míjím odbočku na SAUDA, úzká cesta a skoro žádnej provoz. Ale to stoupání!!! Fakt masakr!!! Ten sklon by mě zajímal! Je to fuška, ale seru na to, je supr počasí a okolní krajina bere dech! Jeden z nej okamžiků na trati. Na vršku si dávám svačinku a pokračuju dál. Není to kupodivu hned prudce dolů, ale morduju se s dalšími kopci. V SAUDA posílám pohledy a v obchodě jsem na sebe fakt moc tvrdej a nekupuju žádný zbytečnosti, jen chleba a broskve za super cenu. Hurá na ROPEIDA. Jde to furt navrch, ale neva, valí to! Pád k ferry nesí chybět. Jede jen hrstka lidí. Ze SANDU to je pochopitelně zase vzhůru (kurva, proč to furt píšu? Vždyť od moře to musí být logicky pokaždý do kopce, ne?), po kolikáté dnes už? To nebyl snad ani metr roviny, nejlehčí převod tam byl vraženej ymrvére. Ještě bych popojel, ale je 8h a tak vítězí posečená louka. Zítra to má být s počasím ještě dobrý, neděle bude ovšem kritická. Další vynikající den!

Ty vogo, to jsem si zas dal! Ráno je opět strašně mokro. Tráva se lepí úplně všude, balení stanu je zážitek. Pálím to podél fjordu, kde silničáři zasazují poslední ránu už tak dorasované cestě. Ale ženu to tam hlava nehlava, šutry jen lítají. Projíždím tunely, kde kurva ale není světlo, hrozný! Na ferry potkávám Slováky, kteří jsou v Norsku poslední den a ženou na PREIKESTOLEN a do STAVANGERU a domů. Na druhé straně fjordu fotím jakousi velkou židlu a zas norská klasika bez rovinatých úseků. Ale počasí mi přeje, tak si nestěžuju. Dojíždím až k odbočce k PREIKESTOLEN a to už je zamračený jak sviňa, chcu to vzdát, ale na poslední možnej moment to točím na cestu k parkovišti a po 85 km v těžkém terénu to tlačím ještě 5 km do krutýho krpálu, na jehož konci začíná 2 hodinový šplh na vrchol. Kolo pohazuju u cesty, rychle hážu do batohu pár věcí a v 16:45h zahajuju výstup. Lidi mi říkají, že jen cesta nahoru trvá víc jak 2 hodiny. Tak šlapu a letím jak magor. Samotná cesta je ok, ale prodírat se davem lidstva mě jakože dost nebaví. Na vrchol dorážím po 45 minutách, ty vole! Je to něco neskutečného! Nemám slov! Plazím se k tomu srázu, fotím, vichr je brutální, ale něco takovýho prostě vidět a zemřít. Přes 600 m vysoká skála hned nad mořem. Jen nevěřícně kroutím hlavou a je mi jasný, že tohle byl vrchol mého norského tripu. Dolů už tak neženu, ale i tak jsem v 18:45h u kola, sjíždím pár km, lomím to na cestu do lesa a tyčím stan.

14.8.2011, den 142., 80 km, 25 NOK ferry

Přetěžkej den! Ráno všechno suchý, protože fučí jak blázen. Stoupání mě vcelku překvapuje a loď stíhám na poslední sekundu. Od tam už to je jen do kopca jak sviňa a navíc pořádně fučí. V kopcu se mnou kecají 2 sportovci na kolech a jen kroutí hlavou, kolik jsem s tím svým pojízdným blešákem už ujel kilometrů. OLTEDAL a pak bočníma uličkama k pobřeží. V dědinách se koná nějaký cyklozávod a tak jedu s nima. Ti magoři na těch kolech musí jet tak 50 km/h! Strašnej fofr. Pořád do kopce a už to začíná být nesnesitelný, poryvy jsou tak silný, že v přímém protivětru mě to zastavuje a z boku končím cca 10x v příkopě, kam mě to sráží. Je to fakt příšerný! Dřu jak mezek a končně se dostávám k jižnímu pobřeží a začíná pršet. Jedu k jednomu kempu, kde stojí jeden cyklista z Německa a říká mi, že za kemp chcou 200 NOK! Tak kecáme, a že prý pojedeme spolu a zakempujeme na prvním příhodným místě, pochopitelně zadarmo! To nacházíme hned za dalším kempem a už kolem 16h stavíme příbytky. Gregor jen kroutí hlavou nad tím, kolik toho vezu a tak si ho vychutnávám, když vytahuju svoje kilo cukru . Říká, že ještě nikdy neviděl nikoho tak naloženýho. „No tak teď vidíš, brácho, co to znamená jet natěžko!“ Zítra prý pojedeme spolu. On jen se zadníma brašnama, na galuskách…, „asi“ mu nebudu stačit. Lije, jak když liješ kýblem, snad to do zítřka přejde!

No lije snad celou noc, až ráno přestává. Balíme mokrý stany a vyrážíme, je to pořád dost nahoru dolů, a když zazní věta: „Teď už to vypadá, že to půjde pár kilometrů po rovině“, nastupujou pořádný krpály. Ale fakt vostrý stoupáky se sjezdy končícími až u moře a tak pořád dokola. Těžký, těžký. Gregor ze začátku žene, ale pak se to nějak srovnává a dá se jet více méně pospolu. Hledáme knihovnu, ale jak v GERSUNDU, tak v HAUGE a i ve FLEKKEFJORDU je v pondělí knihovna zavřená. Z FLEKKEFJORDU je to těžká práce a navíc nás to nechce pustit na dálnicu, tak to vše musíme pracně objíždět a opět se potýkat se strmými stoupáními. Gregor toho má plný zuby a tak v dědině FEDA těžce hledáme místo na stany. Nakonec vítězí místo hned za hřbitovní zídkou, hned u cesty, hned u malýho přístavu. Ale co se nestalo…?! Jsem už připravenej jít se umýt pod hadicu, co je u lodí, ale Gregor zkouší jedný dveře u takovýho domku a zjišťuje, že je tam hajzlík + sprcha a teče i teplá! Naprosto neuvěřitelná věc. Vaříme a den končí kotlem čaje. Počasi se dalo, polojasno a hlavně nepršelo. Prostě další super den!

Opět mokro a těžký sušení, a když už je to skoro suchý, tak začíná pršet. Taky přijíždí jeden mladej Francek na kole, a že prej kudy tudy do KRISTIANSANDU a že prej je tam velkej tunel a že má strach . Tak jedeme s ním a obávanej tunel bez potíží zvládáme. Zajíždíme si jak sviňa, protože na dálnicu nás to nechce pustit, takže to musíme pracně objíždět a v jednom místě tlačit, protože tam jsou bagry. Těžká práce. Furt navrch dolů. Nemůžeme najít cestu do LYNDSDALU, ale pak nás orientuje jeden Nor, zajíždí si kvůli nám mraky kilometrů a my se tak ocitáme na polní cestě s tak krutým stoupáním, že i moje MTB převody s tím mají značný problémy. Němec s Francouzem musí tlačit, protože je to tak prudký, že se nechytají. Je to fakt strašně těžká cesta, opět potkáváme bagry a opět do krpálů, jaký jsem na cestě ještě nepotkal! A zase dolů k moři a všecko nanovo. Asi nejtěžší den v Norsku a možná i na celé tour. Němec trvá na tom, že musí jet do LINDESNES, což je nejjižnější bod Norska. Tak jedeme, ač neradi, s ním. Tam potkávám ty 2 lady, co jsme už potkal na cestě jižně od BODO. Dojeli dnes! Dámy podaly naprosto obdivuhodnej výkon! Dostávám od nich kafe a buchty. Očumujeme maják a prej můžeme kempovat, kde chceme a tak to děláme. Kurevsky těžkej den! Ferry do Dánska jede zítra v 15h a já si myslím, že těch 80 km do té doby nestihneme. Ale prý se o to pokusíme!

Hovno spím, navíc začíná v noci pršet a prší i v 6h, kdy vstáváme. Hrozný! Ale balíme a skutečně v 7h vyrážíme. Napřed jedeme jen rychle, ale po snídani už letíme jak hovada. Ti 2 blázni se střídají ve vedení, nemůžu s nima soupeřit, sotva se jich držím. Po rovině 35 km/h. chvílama prší, valíme jak čerti. Po dálnici…, hlava nehlava. Do KRISTIANSANDU fakt dojíždíme před 13h, po 80 km! KRISTIANSAND je rozbitej jak po náletu. Kupujeme lístek na loď do Dánska, utrácíme poslední peníze a naloďujeme se. Za 2 hodiny jsme v Dánsku a Greg zjišťuje, že má prasklou špicu a tak hledáme cykloshop. V prvním obchůdku mu to už nechcou spravit, ale potkáváme ještě jeden obchůdek skoro za městem (HIRTSHALS), kde mu to naprosto skvělej týpek zadarmo spravuje. Kupuju u něho držák na velkou flašku, ale přidělávám si akorát starosti, nemůžu to tam dostat, trápím se s tím a nakonec to tam připáskovávám. Že jsem na to chytal, kurva! Kempujeme na louce v lese.

Tak jo, Francouz chce jet podél západního pobřeží, Němec prostředkem a mně je to jedno. Takže Francouz je osamocen a my to hrnem prostředkem na jih. Před AALBORGEM, kdy to svištíme pěknejch 30 km/h, slyšíme zvonek, že nás někdo chce předjet a ona to tak 50-ti letá ženská! Jsme lehce překvapeni, ale tu bábu se nám už dohnat nepodařilo! Neskutečný! V AALBORGU čumíme na net a na ženský. Dánsko se má definitivně čím chlubit! Občas je to prostě něco úžasnýho. Pádíme pořád na jih, ale brzdí nás Gregovy 2 prasklé špice, které se daří vyměnit. Dojíždíme do HOLBRO, žebráme vodu a pak i plac na stany za městem. Provádím i plavu v jezeře a Mr. Gregor vaří vegan food par excellance! Paráda! Jo, koupil jsem krabicáka a tak po x-týdnech zakouším chuť alkoholu. Pořád dobrý. Ženská, u které máme postavený stany, nás straší zítřejším krutým deštěm. Sakra, no uvidíme!

No jo no, fakt prší, to jsme teda čekali. Balíme, ale jsme pozváni od paní domu na snídani a tak jako správní věčně hladoví vagabundi jdeme. Snídaně je to královská, jsme nevychovaní hovada, protože jíme úplně všecko, co před nás postavili a paní domu nestačí odbíhat pro další a další chleba. Venku lije jak z konve a tak ještě debatíme. Postarší manželé mají prý dům v Grónsku a tak se dozvídáme spoustu zajímavých informací. Tomu já říkám skutečně hodnotná debata. Ale je pomalu čas vyrazit to toho lijáku a tak se řítíme směrem na ARHUS. Jde nám to moc dobře, místy dokonce přistává pršet, ale vichr si s náma pohrává docela krutě. Před ARHUSEM se naše cesty dělí. Bylo to super, kámo! Ve městě dostávám 2 defekty a jsem na mrtvicu, hrozí mi, že nestihnu loď do Kalunborgu! Vše se ale daří, naloďuju se a už za pořádné tmy jsem v Kalunborgu. Dělám ještě pár km a za boha nemůžu najít fleka na stan. Ono po tmě se to fakt těžko hledá. Stavím stan hned u cesty u jedné zahrady. Zítra poslední den na trati!

Moc se mi nechce a tak se válím, což se mi málem stává osudným, protože přichází nějaká ženská a říká mi, že pokud do 5 minut nevypadnu, volá policajty! Dáni jsou prostě občas hodně divnej národ! To se mi mockrát na cestě nestalo! Zdrhám, až se za mnou práší a vcelku v pohodě dojíždím až skoro do Kodaně. Hledám ISHOJ, dostávám další defekt, takže to musím opět vyměnit. Nacházím dům mého kámoše Rada a ukončuju trip!! Do prdele, to bylo něco!!!!!!!!!!!!

http://www.bikemap.net/route/1329887

V Kodani zůstávám ještě pár dní, obcházím nějaké ty známé, piju mraky piva, jdu se podívat do Christianie, balím kolo do krabice a odlítám do Prahy! Kruh se uzavírá, Ondra na mě čeká na letišťu a odváží mě do Krásenska. Po 5 měsících v sedle jsem doma! A jakej je to pocit? Nevím, je to všelijaký. Na jednu stranu všechno doma je, žádný starosti, pohoda, na druhou stranu mě čeká peklo každodenního života, shánění práce a pak nekonečná otročina. Takže co je lepší? Být na cestě nebo být doma? Kdo zná odpověď? Já jo!

… už druhý den doma špekuluju, kam vyrazím příště!

Dostupné informace o mých spolujezdcích ke dnešnímu dni (8.11.2011):

Maren s Torstenem jsou pravděpodobně v Číně. Co jsem je opustil v Iráku, tak do Íránu dojeli ještě bez větších problémů, ale hned za hranicama je přepadli místní výrostci s nožama a chtěli je okrást. Nic méně se jim podařilo jako zázrakem ujet a další pobyt v Íránu už byl v pohodě. Turkmenistán byl prý vražedně horkej, nedalo se skoro jet, jakej byl příšernej hic. V Uzbekistánu se k nim připojil jejich kámoš a společně dojeli přes Kyrgizstán až do Číny. Přes poušť TAKLAMAKAN se jim podařilo prostopovat, i když to prý bylo náročné, všude po nich chtěli peníze. Navíc jim někde ukradli jednu přední brašnu… Ale pořád jedou!!!

Martin z Dánska skutečně dojel až na NORDKAPP, odtam se mu podařilo naskočit zadarmo na loď k ruským hranicím a na kole dojel až do St. Petersburgu. Vlakem pak jel až k Bajkalu a odtam na kole do Mongolska, kde mu nějací sráči ukradli kolo! Nějak se mu tam podařilo sehnat nového oře a na něm dojel až do Pekingu. Udělal si výlet do Severní Korei a v současné době je v Soulu.

Gregor z Německa až úplně domů nedojel, protože mu praskl rám! Někde 500 km před domovem byl nucenej ukončit trip. Jeho další plánem je jižní Afrika…

Fotky na: www.beggard.rajce.idnes.cz

Statistiky:

Celkový počet kilometrů: 11.500

Celkový počet dní: 150

Jordánsko: 15 dní / 992 km/ nastoupáno cca 9.370 m / 3 dny off

Sýrie: 16 dní / 1.183 km / nastoupáno 5.350 m / 4 dny off

Turecko: 25 dní / 1.682 km / nastoupáno 25.740 m / 1 den off

Irák: 11 dní / 732 km / nastoupáno 9.010 m / 0 dní off

Gruzie: 19 dní / 1.217 km / 3 dny off

Arménie: 7 dní / 634 km / 0 dní off / dohromady s Gruzií nastoupáno 18.140 m

Ukrajina: 7 dní / 420 km / nastoupáno 5.690 m / 2 dny off

Švédsko: 18 dní / 1.961 km / nastoupáno 12.480 m / 0 dní off

Norsko + Dánsko: 27 dní / 3.024 km / nastoupáno 46.960 m / x dní off

Počet dní, kdy pršelo: 58 (!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!)

Počet defektů: 20

(Údaje nejsou přesné!)